pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Rakouský patolog Hans Bankl popisuje několik způsobů, jimiž fungují „zázraky“. Začíná plačící madonou z italské Civitavecchie (zázrak z 2. poloviny 90. let). Při průzkumu sochy se nenašlo žádné vestavěné zařízení a tekutina byla opravdu krev, bohužel však krev muže, pravděpodobně přímo výrobce – obchod s těmito artefakty představuje speciální průmyslové odvětví.
Obecně se plačící madony vyrábějí tak, že na sochu použijeme porézní materiál (sádra, keramika) a natřeme ji glazurou nepropouštějící tekutinu. Tekutinu předtím nalijeme dovnitř sochy, například do hlavy. Jakmile se glazura škrábne (ideálně na místě očí), začne tekutina pronikat ven v kapičkách připomínajících slzy.
V teplých krajích se na oči někdy používá také pryskyřice (například obarvená na červeno), která se časem začne rozpouštět.
Krevní ostatky některých světců se mají při obřadech rozpouštět a zase tuhnout. To je problém: tekutá krev mrtvol se nesráží, spíše vyschne. Naopak jednou sražená krev se už mimo živý organismus sama od sebe nerozpouští (vzniká zde fibrin). Chceme-li si ale něco podobného připravit doma, nejlepší jsou roztoky železitých solí s dalšími solemi. Tyto roztoky jsou koloidní a srážení/rozpouštění je v nich více-méně vratné. K rozpuštění rudého gelu pak stačí nádobou lehce zamíchat (při některých obřadech se krevními relikviemi skutečně různě mává). Někdy tyto procesy probíhají také jen jako reakce na mírné změny okolní teploty.
Co se týče „krvácejících hostií“, na vině je bakterie Bacterium prodigiosum. V teplých krajích vytvářejí tyto bakterie rudé barvivo (prodigiosin) i na chlebu zcela obyčejném, stejně tak jako na dalších škrobnatých látkách typu brambor. Metabolické produkty těchto bakterií jsou naštěstí celkem neškodné, proto požití krvavé hostie sotva povede k nějaké vážné otravě…
Zdroj: Hans Bankl: Příhody soudního patologa 3, Ikar, Praha 2007
