Vodík nepředstavuje pouze palivo, ale také surovinu pro výrobu hnojiv (syntéza amoniaku) a rafinaci ropy. Dnes se získává především ze zemního plynu.
Problém při elektrolýze vody kromě samotné energetické náročnosti představuje i potíž s katalyzátorem. Nejčastěji se v této roli používá drahá platina. Katalyzátor má vlastně zajistit stabilitu iontu vodíku. Rozbitím chemické vazby v molekule vody vznikne vodíkový kationt a elektroda ho musí na svém povrchu udržet tak dlouho, aby stihl přijmout elektron a spojit se s dalším vodíkem.
Thomas Jaramillo a Jakob Kibsgaard ze Stanfordu přišli s jiným nápadem. Katalýzu prý úspěšně zvládne i mnohem levnější sulfid molybdeničitý MoS2 (? asi půjde o tuto látku, i když jako katalyzátor se užívá i MoS3), který se již jako katalyzátor dnes používá především v petrochemickém průmyslu. Ještě lepším výsledků se prý docílí, když se smíchá fosfid molybdenitý MoP se sírou. Má vzniknout něco, čemu autoři přiřazují „vzorec“ MoP|S a nazývají to molybdenum phosphosulfide (nechť je anglické chemické názvosloví prokleto!). Výhodou této látky třeba oproti samotnému MoP je, že elektroda z ní vyrobená má být mechanicky i chemicky odolná (v této souvislosti stojí za to poznamenat, že elektrolýza vody se někdy provádí tak, že se do ní přilije kyselina sírová, která z reakce zase nezměněná „vypadne“), takže má delší životnost. Účinností a životností se tento katalyzátor má blížit platině. S látkou si lze samozřejmě dále hrát, třeba zkoušet modifikovat v nanoměřítku její geometrii. Namísto MoP by mohlo být nadějné nechat se sírou reagovat prý také Ni2P (velmi podivná sloučenina, tohle je problém už pojmenovat).
V článku publikovaném v časopisu Angewandte Chemie autoři navrhují, že cenově efektivní elektrolýza vody by mohla přinést výhody také pro solární energetiku. Během dne by se přebytky elektřiny ukládaly do výroby vodíku a kyslíku, v noci se získávala energie jejich slučováním. Jednotka by pak mohla do sítě dodávat stabilní, respektive plně ovladatelný příkon.
Zdroj: Phys.org
