Následující text je úryvkem z knihy:
Lewis Carroll: Zamotaný příběh
„Řekla bych, že mi tak říkají proto, že jsem trochu praštěná,“ odpověděla Pomatená Matylda vesele na Klářinu opatrně formulovanou otázku, jak přišla k tak podivné přezdívce. „Věci, které se v dnešní době běžně očekávají od příčetných lidí, nedělám nikdy. Nenosím dlouhé vlečky (když už je řeč o vlečce, vzpomněla jsem si na nádraží Charing Cross – o tom ti rozhodně musím něco říct) a zásadně nehraju tenis na trávě. Neumím upéct omeletu. Dokonce nedovedu ani dát zlomenou nohu do dlahy! Druhého takového ignoranta by pohledal!“
Klára byla její neteř, o plných dvacet let mladší. Navštěvovala vyšší dívčí – instituci, o níž Pomatená Matylda mluvila s neskrývanou averzí. „Ženo, buď měkká a poddajná!“ říkávala. „S vyšší dívčí si na mě nepřijdete!“ Ale teď byly prázdniny, Klára byla u ní na návštěvě a Pomatená Matylda jí předváděla krásy onoho osmého divu světa – Londýna.
„Metropolitní nádraží Charing Cross,“ mávla rukou směrem ke vchodu, jako by neteři představovala přítelkyni. „Právě dokončili přípojky na Bayswater a do Birminghamu, takže vlaky teď jezdí nepřetržitě dokola – šmrncnou se o Wales, staví se v Yorku a mažou po východním pobřeží zpět dolů do Londýna. Způsob, jakým ty vlaky jezdí, je hrozně zvláštní. Vlakům, které jedou směrem na západ, trvá celý okruh dvě hodiny, kdežto těm, co jedou na východ, tři. Tady odtud ale startují vždy dva současně, každým směrem jeden, přesně každou čtvrt hodinu.“
„Rozžehnají se, aby se opět setkaly,“ hlesla Klára a očí se jí zalily slzami nad romantickou představou.
„Na tom není nic dojemného!“ okřikla ji teta ponuře. „Nesetkávají se na stejné koleji, aby bylo jasno. Když mluvíme o potkávání, něco mě napadá!“ změnila náhle téma, jak bylo jejím zvykem. „Co kdybychom se rozjely každá jedním směrem a schválně zkusily spočítat, která z nás potká víc vlaků. Bez gardedámy se výjimečně obejdeš a speciální kupé pro mladé dámy snad taky nebude zapotřebí. Můžeš si vybrat, kterým směrem chceš jet, a uvidíme, kdo s koho!“
„Nikdy se nesázím,“ pravila velice vážně Klára. „Naše vrchní vychovatelka nás často varuje –“
„Taky by tě pro jednou neubylo!“ přerušila ji Pomatená Matylda. „Spíš by tě přibylo, to je jistá věc!“
„Slovními hříčkami také není naše vrchní vychovatelka příliš nadšená,“ řekla Klára. „Ale dobře, dáme si soutěž, když chceš. Ovšem já si vyberu vlak,“ dodala po chvilce počítání v duchu, „a vsadím se, že potkám přesně jedenapůlkrát tolik vlaků co ty.“
„Těžko, pokud budeš počítat poctivě,“ opáčila Pomatená Matylda odměřeně. „Ani si neškrtneš. Nezapomeň, že se počítají jenom ty vlaky, které potkáš na cestě. Nepočítá se ten, který startuje současně s tvým, ani ten, který sem dorazí současně s tvým.“
„Tím se to změní maximálně o jeden vlak,“ řekla Klára u vchodu do nádraží. „Dosud jsem ale nikdy necestovala sama. Kdo mi pomůže nastoupit do vagónu? Ale soutěž si dáme. A uvidíš, jak si škrtnu.“
Otrhaný malý chlapec, který její poznámku zaslechl, přiběhl k ní. „Kupte si krabici doutníkových sirek, slečno!“ zaprosil a zatahal ji za šos, aby upoutal její pozornost. Klára se zastavila a začala vysvětlovat.
„Nekouřím doutníky,“ řekla mírně omluvným tónem. „Naše vrchní vychovatelka –“ Avšak Pomatená Matylda ji netrpělivě postrčila kupředu a hošík zůstal stát a hleděl užasle za nimi.
Obě dámy si zakoupily jízdenky a pomalu se šinuly k prostřednímu nástupišti. Pomatená Matylda žvatlala jako vždy. Klára byla zamlklá a vzrušeně si v duchu přepočítávala strategii, na níž založila svou, jak doufala, vítěznou, taktiku.
„Dávej pozor, kam šlapeš, miláčku!“ zavolala na ni teta právě včas. „Ještě krok a stála jsi v tom kýblu s vodou!“
„Já vím, já vím,“ pravila Klára zasněně, „čirá, chladivá, pramenitá –“
„Nastupujte na odrazové můstky!“ zakřičel průvodčí.
„Na co to je?“ zeptala se Klára bojácným šeptem.
„Pomohou nám nastoupit do vlaku.“ Stará dáma hovořila s nenuceností znalkyně. „Jen velmi málo lidí se dostane do vlaku bez pomoci do tří vteřin, a vlak zastaví jen na vteřinku!“ Vtom se ozval hvizd a dva vlaky se s lomozem vhrnuly na nádraží. Za chvilku byly opět pryč, ale za ten krátký okamžik bylo několik stovek cestujících vrženo dovnitř. Každý se plavným skokem přenesl s přesností dělové koule na své místo, zatímco stejný počet byl vystřelen ven na boční nástupiště.
Uběhly tři hodiny, obě přítelkyně se opět sešly na nástupišti Metropolitního nádraží a dychtivě porovnávaly své zápisky. Pak se Klára s povzdechem odvrátila. Pro mladá nadšená srdce je zklamání vždy hořkou pilulkou. Pomatená Matylda ji následovala plna účastného soucitu.
„Zkusíme to ještě jednou, zlatíčko!“ pravila konejšivě. „Pozměníme trochu pravidla. Vyrazíme stejně jako předtím, ale vlaky začneme počítat až poté, co se naše dva vlaky potkají. Jakmile se vzájemně uvidíme, řekneme První! a budeme počítat až do návratu.“
Klára se rozzářila. „Tak teď zaručeně vyhraju!“ prohlásila rezolutně, „tedy pokud si budu moci vybrat vlak!“
Další hvizd, opět odrazové můstky a nová živá lavina vtrhla do dvou vlaků, které se na chvilku zastavily u nástupiště. Dámy byly na cestě podruhé.
Obě se pozorně dívaly z oken svých kupé a každá držela v ruce kapesník, což měl být signál pro soupeřku. A náhle – řach! Vlaky se kolem sebe hlučně protáhly v tunelu a obě cestující se posadily na lavice ve svých kupé s výrazem, tedy spíše se dvěma výrazy úlevy. „První!“ šeptala si Klára spokojeně. „První! Zní to jako příznivá věštba. Tentokrát mám vítězství v kapse!“
Avšak – bylo tomu skutečně tak?
Tento text je úryvkem z knihy:
Lewis Carroll: Zamotaný příběh, Dokořán 2009
O knize na stránkách vydavatele
Foto Wikipedia, licence obrázku public domain
Parní lokomotivy na české Wikipedii
