V kvartérních glaciálech byl téměř celý ostrov Jamese Rosse opakovaně překryt pokryvným ledovcem. Ten se v severozápadní části Ulu Peninsula spojoval s ohromným splazem ledovcového štítu Antarktického poloostrova, který byl pokračováním dnešního ledovce Victory a postupoval přes průliv prince Gustava. Důkazem existence tohoto ledovcového splazu jsou podledovcové sedimenty s množstvím granitových balvanů původem z batolitu Antarktického poloostrova, jež se nacházejí na šíji mysu Cape Lachman.
Stáří této akumulace bylo stanoveno metodou délky expozice povrchů granitových bloků. Ledovec tuto akumulaci uložil a z tohoto území naposled ustoupil na sklonku pleistocénu, tedy asi před 12,9 tis. let. Tehdy docházelo k rychlému oteplování klimatu, vedoucímu až k současnému interglaciálu. Podobné ústupy zalednění spadající do pozdního glaciálu (tedy do doby před 15 až 11 tis. lety) lze nalézt ve všech okrajových částech Antarktidy.
Teplá období pleistocénu byla poměrně krátká, většinou trvala jen zmíněných 10 až 15 tis. let. I to však v některých interglaciálech k rozpadu Západoantarktického ledovcového štítu stačilo. Jeho destrukce je známa již z období před asi 400 tis. lety, tedy z meziledové doby nebývale dlouhé. K jeho částečnému rozpadu však zřejmě došlo i během posledního interglaciálu před 125–110 tis. lety.
Během interglaciálů mizely i šelfové ledovce lemující Antarktický poloostrov. Z naší oblasti máme o teplém období v převážně starším a středním pleistocénu jen několik málo dokladů. Jednak jsou to tufové kužele a mladé vulkány, které podle své stavby vznikly v mořském prostředí (daná oblast tedy v té době nebyla překryta ledovcem, ale leduprostým mořem), jednak výjimečné nálezy schránek interglaciálních mořských mlžů druhu Adamussium colbecki, kteří jsou jediným dnes žijícím druhem hřebenatkovitých mlžů v antarktických mořích.
Na sklonku pleistocénu došlo k poslednímu oddělení ledovcového štítu Antarktického poloostrova od ledovcové čapky ostrova Jamese Rosse. Ten se během holocénu vyvíjel již samostatně. I nadále zde přetrvával pokryvný ledovec, na jeho nižších okrajích však již začátkem holocénu ledovce rychle ustupovaly a zachovaly se pouze ve vyšších polohách.
Vývoj zalednění v holocénu
Holocenní změny klimatu však měly, jako například u ledovce Whisky Glacier, i opačné důsledky. Tento ledovec před přibližně 4,6 tis. let rychle postoupil přinejmenším až do čelní části zátoky Brandy Bay. Jeho prodlužování netrvalo déle než několik století a následný rychlý ústup byl provázen vznikem několika jezer, z nichž největší je jezero Monolith Lake. Pozůstatkem postupu tohoto ledovce je i obrovské množství bloků hyaloklastických brekcií obnažených při jeho ústupu. Rychlé ukončení postupu ledovce Whisky bylo způsobeno oteplováním klimatu, které vedlo k místnímu holocennímu klimatickému optimu. Během tohoto optima ustoupily před 3–4 tis. lety místní ledovce v celé severní části Antarktického poloostrova a jejich tehdejší rozsah byl prokazatelně menší než dnes. Během posledních 3 tisíciletí docházelo i k přerušovanému ochlazování klimatu doprovázenému zvýšením srážek, které kulminovalo Malou dobou ledovou.
Co byla Malá doba ledová?
Nazývá se tak období, v němž se odehrála jedna z nejvýznamnějších změn klimatu během posledních 10 tis. let. Jeho přesnější časové vymezení je vzhledem k jeho pozvolnému a nepravidelnému nástupu i ukončení problematické. Prvními známkami jeho počátku byla pravděpodobně již studená a v letním období srážkově bohatá léta 1315–1322, která měla za následek opakované neúrody a hladomory. Dlouhodobé ochlazování vyvrcholilo v 17.–19. století a skončilo až zhruba v jeho první polovině. V Evropě mělo za následek pokles počtu obyvatel. Pro Malou dobu ledovou byla typická krátká a studená léta a dlouhé kruté zimy. Zamrzalo Baltské moře i velké řeky západní Evropy a významně se prodlužovaly alpské ledovce. V Antarktidě se projevila
poklesem teploty, zesílením katabatických větrů, prodlužováním šelfových ledovců a ochlazením vody okrajových moří. Odhaduje se, že povrchová teplota Rossova moře byla v této době v průměru o 2 °C nižší než v současnosti.
V této době prodělalo mnoho ledovců tzv. neoglaciální ledovcové postupy, které po sobě zanechaly nejmladší čelní morény. Ty mají často ledové jádro a mnohdy jsou překryty jen velmi tenkou vrstvou zvětralin. Takových příkladů známe ze severní části ostrova Jamese Rosse několik desítek. Během posledních dvou století došlo po skončení Malé doby ledové i zde k oteplování, zrychlujícímu se během posledních desetiletí 20. století. Důsledkem tohoto vývoje je ústup ledovců na pevnině a rozpad šelfových ledovců lemujících Antarktický poloostrov. Podobně se během posledního století rozpadal i šelfový ledovec prince Gustava spojující do počátku roku 1995 ostrov Jamese Rosse s Antarktickým poloostrovem a v první polovině století 20. dokonce i s Larsenovým šelfovým ledovcem.
Ze záznamu mořských sedimentů pod šelfovým ledovcem prince Gustava však víme, že k jeho obdobné destrukci došlo během holocénu několikrát a že svého největšího holocenního rozsahu dosáhl poměrně nedávno – v Malé době ledové. Na rozpad šelfového ledovce prince Gustava navazovala postupná destrukce částí A a B Larsenova šelfového ledovce v lednu 1995 a únoru 2002 a mnoha dalších.
Změny zalednění ostrova Jamese Rosse nebyly v nejmladší geologické historii několika milionů let ničím neobvyklým, což platí i o současných ústupech pevninských a šelfových ledovců. Určité obavy však vyvolává mimořádná rychlost destrukce současných šelfových ledovců i ústup čel ledovců pevninských, dávaná do souvislosti s velmi rychlým teplotním vzestupem probíhajícím v oblasti Antarktického poloostrova během posledních zhruba padesáti let. Důsledky této klimatické změny se v první řadě projevují na změnách trvání i výšky sněhové pokrývky a bilance hmoty ledovcového štítu Antarktického poloostrova. Ten je na rozdíl od Východoantarktického štítu tvořen menšími, vzájemně propojenými ledovcovými čapkami, z nichž vytéká velké množství ledovcových splazů. Ledovcové proudy mimo jiné „živí“ i dva největší šelfové ledovce pobřeží Antarktického poloostrova – Larsenův a George VI.
K rozpadu šelfových ledovců začalo docházet se zhruba dvacetiletým zpožděním za počátkem oteplování atmosféry v prostoru Antarktického poloostrova. Vysvětlení těchto změn umožňují fyzikální procesy přeměny sněhových srážek akumulovaných v nejvyšších partiích poloostrova na ledovcový led. Mimo jiné z nich plyne, že v prvopočátku se nárůst teploty vzduchu na změnách chování ledovců téměř neprojevoval, že tedy ledovce mají v reakcích na klimatické změny jistou setrvačnost. To ostatně plyne z energetických vlastností ledu podmiňujících jeho dlouhou „klimatickou paměť“. Až podrobná analýza družicových snímků ukázala, že rozpadu předcházel vznik velkého množství malých jezírek tavné vody na jejich povrchu, což byl hlavní argument pro zdůrazňování vlivu oteplování klimatu na destrukci šelfových ledovců.
Postupně se ale zjistilo, že oteplování klimatu nemusí být jedinou příčinou kolapsu – jednak proto, že je největší v zimní části roku, tedy v období záporných teplot, jednak proto, že k rozpadu zřejmě přispívají i další faktory, a to oceánické, popř. glaciologické. Rozpadu šelfových ledovců výrazně napomohly především změny struktury ledu v jejich nejnižších partiích. Patří k nim například větší rozpukání ledu (které bylo u Larsenova šelfového ledovce konstatováno již v 80. letech 20. století) nebo vzestup teploty některých mořských proudů v Jižním oceánu. Možnou příčinou je i měřením bohužel reprezentativně nedoložené srážkově chudé období, které začalo na přelomu 19. a 20. století a mohlo trvat první desítky let. Menší množství sněhových srážek znamenalo jeho sníženou transformaci v ledovcový led, což se muselo projevit postupným zmenšováním hmoty ledovců a hmoty ledu transportovaného k pobřeží a tedy sníženým vyživováním ledovců šelfových. Jejich reakcí na tento proces mohlo být zmenšování hmotnosti i kompaktnosti a snadnější rozpad. Samotná destrukce šelfových ledovců má i zpětný vliv na pevninské ledovce, jimiž jsou živeny. Ledovcové proudy z pevniny nemusí ve svých dolních částech překonávat po rozpadu šelfového ledu odpor jeho hmoty a pohybují se tedy rychleji. V souvislosti s tím se proto zmenšuje jejich mocnost.
Tento text je úryvkem z knihy:
Pavel Prošek a kolektiv: Antarktida, Academia 2013
autoři úryvku: Zbyněk Engel, Veronika Kopačková, Kamil Láska, Daniel Nývlt
O knize na stránkách vydavatele
