Je celkem jasné, proč je tak obtížné připravit jakýkoliv složitější útvar z antihmoty. Jednotlivé částice příliš rychle anihilují. Dlouhou dobu bylo nejkomplexnějším útvarem proto antihelium 3 (tj. se dvěma antiprotony a jedním antineutronem).
V RHIC se však soustřeďují na srážky těžkých jader, jako je olovo nebo zlato; přitom se může uvolnit dost energie i k tomu, aby vznikly relativně bizarní útvary. Loni se zde takto podařilo vytvořit antihypertriton (útvar složený z antiprotonu, antineutronu a nestabilní částice antilambda – mimochodem, dal by se „obyčejný“ hypertriton pokládat za atom?), což na chvíli představovalo rekord – částice byla totiž těžší než He 3. Nicméně 18 jader antihelia 4 posunulo hranici zase o kousek dál.
Nelze asi doufat, že by experimenty tohoto typu mohly odpovědět na fundamentálnější otázku, totiž proč v okolním vesmíru převládá hmota nad antihmotou. Na to se soustřeďují jiné výzkumné projekty.
Zajímavé ovšem je, kdy dojde na poli práce s antihmotou k dalšímu kroku. Podaří se připravit třeba antilithium? A bude to při pokojové teplotě opravdu pevná látka? Budou vlastnosti složitějších částic antihmoty opravdu vůči hmotě přesně symetrické?
Zdroj: New Scientist
