Skutečně – myšlenka evoluce, přírodního výběru atd. působí celkem triviálně. Nepotřebujete k ní žádnou znalost matematiky, nic není třeba počítat, měřit nějaké padající kameny či konstruovat do sebe zapadající hodinové strojky, stačí – jak se alespoň zdá – jen zdravý rozum.
V první řadě lze argumentovat, že evoluční teorie je starší, před Darwinem byl Lamarck. Zárodky evolučního myšlení najdeme už v antice u presokratiků… Jenže s moderní verzí evoluční teorie má Anaximandros a i Lamarck ve skutečnosti společného jen málo. Oblíbený argument praví, že evoluční teorie je „sociomorfní“ – totiž že přirozený výběr a selekce a evoluční inovace nějak korespondují s kapitalismem, průmyslovou revolucí a volným trhem, pročež se tento náhled na přírodu objevil zrovna v Anglii 19. století. Na tom možná něco je, nicméně takové vysvětlení strašně kulhá; to, že vlk žere Karkulky a o tuto kořist soupeří jak s Karkulkami, tak i s jinými vlky, „muselo“ být přece jasné každému odedávna. Nicméně – historie ukazuje, že nemuselo.
Následuje pokus o vysvětlení celého paradoxu.
Hlavní překážkou prý už v antice bylo „nepochopení velkých čísel“. Nejen náboženští fundamentalisté byli přesvědčeni, že svět je starý pár tisíc let. Pak na evoluci – darwinistickou – zkrátka není dost času. Z tohoto hlediska vlastně evoluční biologie mohla vzniknout až po moderní geologii (na toto téma viz např. článek: Jak přijít s kacířskou teorií – význam taktiky) a paleontologii, která právě jako první postulovala, že Země existuje mnoho milionů či miliard let. „Hluboký čas“ trochu naznačil i rozvoj archeologie, tedy ne té klasické, ale zaměřující se na pravěk.
Druhou překážkou pro evoluční myšlení představovala „teleologie“ – přesvědčení, že svět je nějak rozumně navržen, uspořádán, stvořen, vše do sebe harmonicky zapadá (nebo by alespoň zapadalo nebýt prvotního hříchu či jiných lidských prohřešků). Těžko se dnes vžít do takového způsobu uvažování (i když… „zelené myšlení“, řeči o „souladu s přírodou“, „rovnováze“ apod., na to vlastně narážíme na každém kroku i teď) – myši jsou zde od toho, aby je lovily lišky, a vše tudíž dokonale klape. Jak si tohle někdo může myslet?
Třetí překážka evoluční teorie: současně je ale očividné, že jistá účelnost v přírodě jistě existuje, kolem nás nepanuje chaos. Klíčové je tedy udělat nějaký kompromis. Vlk má velké zuby jistě s ohledem na Karkulku, nicméně tato „teleogie“ je lokální, nic z ní nevyplývá o nějakém celkovém směřování či uspořádání světa; Karkulka zde není kvůli tomu, aby se vlkem nechala sežrat, ale má naopak vlastnosti umožňující jí obranu.
Samotná i lokální evoluční optimalizace je navíc nedokonalá, řídí se řekněme náklady a výnosy (a to i když pomineme náhodu – náhodné mutace – a omezení vyplývající z historie, tj. je prostě příliš obtížné předělat člověka tak, aby měl křídla).
Čtvrtým problémem – vlastně souvisí s teleologií – byla samotná biologická taxonomie. Když si pěkně živé organismy rozdělíme do škatulek na vyšší a nižší, představa, že se druhy různě proměňují, nám moc nedává smysl, protože tyhle škatulky bourá (asi jako se jen tak nemohou na sebe přeměňovat prvky v periodické tabulce; což je mimochodem vhodný příklad i z toho důvodu, že periodická tabulka je „uzavřená“, mezi vodíkem a heliem prostě není místo pro jiný prvek – a podobně vnímali své struktury i někteří lidé vytvářející biologické systémy).
Samozřejmě nelze pominout ani to, že evoluce je poněkud v rozporu s představou nějaké výjimečnosti člověka; dělá z nás součást přírody (a humanitní/sociální vědy by vzato důsledně pak měly být podobory biologie).
Zdroj: Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle, Zdeněk Kratochvíl: Evoluce před Darwinem, nakladatelství Pavel Mervart, 2012 (a další)
