Zemní plyn si většina z nás spojuje s charakteristickým nepříjemným čichovým vjemem. Faktem je však opak: Naprostá většina zemního plynu, který se na světě vytěží, je prosta veškerého zápachu.
Z uhlí vyráběný svítiplyn, který se jako potrubní topný plyn dříve užíval (v naší republice byla záměna svítiplynu na zemní plyn ukončena roku 1996) měl díky značnému obsahu znečišťujících látek vlastní zápach. Naopak u zemního plynu je třeba provádět tzv. odorizaci.
Odorizace obnáší přidávání zapáchavých látek do zemního plynu, aby ten mohl být v případě úniku rychle detekován i lidskými smysly bez jakýchkoliv přístrojů.
Nejvíce pokusů s odorizací plynu bylo provedeno v USA. Povinnost plynárenských podniků zemní plyn odorizovat tam byla také nařízena už ve 30. letech 20. století – poté, co ve východním Texasu při explozi zemního plynu ve škole zahynulo asi 200 žáků . V Evropě v té době mělo užití přírodního plynu jen okrajový význam. Otázka odorizace plynů bez zápachu (patří sem např. i svítiplyn vyráběný jinak než z uhlí nebo propan-butanová směs – záleží na použité výrobní technologii) se stala aktuální až mnohem později.
Ale proč máme, nota bene i při přípravě jídla, čichat odporný zápach? Proč se plyn raději nevoní? I to se kdysi v USA zkoušelo, např. s tzv. fialkovou silicí. Z mnoha pokusů však jednoznačně vyplynulo, že alarmující účinek nepříjemně zapáchajících látek je mnohem vyšší než u látek příjemně vonících. Údajný důvod je fyziologický a uplatňuje se u naprosté většiny populace. Odorizace se konec konců provádí právě proto, aby zápach alarmoval. V oblastech s dříve existujícím rozvodem svítiplynu sehrála také roli snaha o zachování kontinuity typu zápachu při přechodu ze svítiplynu na zemní plyn – fialky by si s plynem řada lidí nemusela vůbec asociovat.
Dnes všechny ve světě používané odoranty patří k organickým sloučeniny síry. Nejlépe totiž splňují potřebné požadavky: charakteristický nepříjemný zápach už ve stopových koncentracích, snadnou spalitelnost, nejedovatost v koncentracích, v jakých se do plynu přidávají, nízký bod tuhnutí, nízký bod varu, chemickou stálost atd. Jde především o látky na bázi merkaptanů (sirné obdoby alkoholů) nebo sulfidů (především cyklických polysulfidů). Obecně platí, že merkaptany se vyznačují vyšší intenzitou zápachu, hlavní výhodou sulfidů je naopak jejich vyšší chemická stálost. Na trh jsou dodávány desítky jednosložkových i směsných odorantů , prodávají se pod různými obchodními názvy a v různých cenách. Do ČR se vesměs dovážejí a rozhodně nejde o levnou záležitost
Plynárny ve světě mají s jednotlivými druhy odorantů a mírou jejich dávkování do sítě ne vždy shodné zkušenosti. Ani zohlednění chemického složení, chemických, fyzikálních a fyziologických vlastností užívaných přípravků , zvážení složení plynu a znalosti laboratorních testů nevedou k jednoznačné preferenci toho či onoho druhu. V každém případě je důležitá i vlastní provozovaná distribuční síť – její rozsáhlost, členitost, materiál potrubí, stáří apod. Už kdysi se plynaři shodli na tom, že ani jednotný ani ideální odorant pravděpodobně neexistuje, nebo alespoň nebyl dosud připraven…
Ke stanovení pronikavosti zápachu se používá tzv. odorimetru a vlastním senzorem je při tomto testování samozřejmě lidský nos (subjektivně vnímaná pronikavost zápachu je samozřejmě důležitější než vlastní koncentrace plynu). Při vyhodnocování měření – zjištění, zda plyn má nebo nemá dostatečný stupeň zápachu, eventuálně je přeodorizován, se počítá v mezích výbušnosti plynu ve směsi se vzduchem (pro zemní plyn rozváděný v ČR 5–15 %).
Sloučeniny síry, které odorant tvoří, se oxidují při procesu spalování zemního plynu na oxid siřičitý, který je ve svém důsledku příčinou kyselých dešťů. Přídavek odorantu automaticky znamená zvýšení koncentrace síry v plynu. Vzhledem k mizivému množství síry obsažené ve vlastním neodorizovaném plynu může jít, pokud obsah měříme v procentech, o podstatný nárůst; i tak je však užití zemního plynu v porovnání s ostatními užívanými fosilními i vyráběnými palivy stále tou nejšetrnější variantou.
Při ekologickém srovnávání se pak množství síry v různých palivech, event. množství produkovaného oxidu siřičitého vztahuje na jednotku vyrobené energie (např. mg S/kWh nebo ppm SO2/MJ).
