Následující text je úryvkem z knihy Daniela Špeldy
Astronomie v antice
(podrobnosti o knize viz http://www.vsechnyknihy.cz/product_detail.asp?c=10&p=47885)
Pýthagorás (asi 580-500 př.n.l.) pocházel z ostrova Samos, který se nachází u pobřeží Malé Asie nedaleko Mílétu. Kvůli hrozbě, kterou představovala rozpínající se perská říše, prchali tamní Řekové na západ, ale nezůstávali v Řecku, nýbrž usidlovali se na Sicílii nebo v koloniích v jižní Itálii. Asi kolem roku 520 př.n.l. se i uprchlík Pýthagorás usadil v Krotónu v Itálii, kde založil vlivnou školu. Podle dochovaných zpráv Pýthagorás často cestoval a u neřeckých národů se mnohému naučil. Například podle novoplatónika Porfyria (234–305 n.l.) se u Egypťanů naučil geometrii, u Féničanů aritmetice a u Chaldejců astronomii. V doxografii se však stala z Pýthagory legendární postava, které bylo zvláště v pozdní antice zpětně přisuzováno prvenství nejrůznějších objevů a nezměrné vědomosti, včetně astronomických znalostí.
O Pýthagorových astronomických vědomostech můžeme jen spekulovat, ovšem o pozdějších představitelích pýthagorejské školy máme již důvěryhodnější zprávy. Je jisté, že pýthagorejci přisuzovali vesmíru i Zemi tvar koule, nelze však jednoznačně říci, zda provedli další krok v možné teoretické úvaze – totiž zda z idejí sférického kosmu a kulaté Země vyvodili, že také nebeská tělesa jsou kulatá. V doxografii se pýthagorejcům, jmenovitě Alkmaiónovi z Krotónu (snad 500 – 450 př.n.l.), přisuzuje objev poznatku, že se planety pohybují proti dennímu pohybu oblohy, tj. podél ekliptiky od západu k východu (DK 58 A 4). Rozpoznání nezávislého pohybu planet mělo velký význam. I v kosmologiích jiných předsokratiků se objevila myšlenka vlastního pohybu planet, avšak podle těchto nauk se planety pohybovaly spolu s hvězdami od východu k západu, jen o něco pomaleji. Podle pýthagorejců však Slunce, Měsíc a planety obíhají Zemi v oddělených kruhových drahách ve směru opačném denní rotaci nebe.
V pýthagorejské škole se objevila také originální představa o uspořádání kosmu, jejíž autorství se přisuzuje Filoláovi z Krotónu. Soudí se, že Filoláos žil zhruba ve stejné době jako Sókratés (469 – 399 př.n.l.) a část života vyučoval v Thébách. Filoláos prý napsal knihu, ve které vyložil pýthagorejské učení nikoli formou mystického zjevení, ale prostřednictvím filosofické terminologie a filosofické argumentace. Z tohoto díla se dochovaly jen zlomky a sekundární zprávy, ale i z nich lze alespoň zčásti zrekonstruovat podobu Filoláova kosmologického systému. Aristotelés ve své zprávě Filoláovo jméno neuvádí, a proto se někdy celá koncepce označuje jako pýthagorejský systém, protože je možné, že Filoláos jen zformuloval představu o kosmu zastávanou jinými příslušníky pýthagorejské školy.
Podle Filoláa má svět tvar koule. Jeho božská, „nejhořejší část“ se nazývá Olymp. Zde se nacházejí prvky v čisté, tedy nesmíšené podobě a vytvářejí hvězdy. Asi je vhodné hovořit v této souvislosti spíše o nebi stálic, než o sféře stálic. Zmínka o ní se sice objevuje ve zlomku DK 44 A 16, ale jedná se o vydavatelovu emendaci. Bylo by anachronismem, kdyby se pýthagorejcům připisovala pozdější představa rotující sférické hranice světa, na níž jsou připevněny hvězdy. Nezbývá než přiznat, že nemáme žádné podrobnější zprávy o tom, jak si Filoláos hvězdné nebe představoval. Vně hvězdného nebe se nachází vše obklopující oheň a za tímto ohněm se prostírá neomezeno (to apeiron). To Filoláos chápal jako nekonečný vzduch, který je vdechován kosmem. Oblast pod Olympem se nazývá kosmos a náleží sem planety, Slunce a Měsíc. Část kosmu, která je nejblíže Zemi, se jmenuje nebe (úranos). Ve středu světa se nenachází Země, ale oheň, který je nazýván různými jmény: „příbytkem Diovým“, „krbem světa“, „matkou bohů“. Původ nauky o středovém ohni neznáme. Snad byla odvozena z objevu, že Měsíc nesvítí vlastním světlem, ale odráží světlo sluneční. Z toho totiž mohli pýthagorejci usoudit, že i samotné Slunce svítí odraženým světlem, které vychází z jiného tělesa. Nejvýznamnější roli při vzniku této nauky asi sehrálo metafyzické přesvědčení, že střed je nejhodnotnější místo v kosmu, a proto v něm nemůže spočívat Země, která podléhá nepravidelným a nahodilým změnám, nýbrž oheň, který září a který byl Řeky považován za božský a dokonalý prvek.
Kolem středového ohně obíhá v téže rovině v koncentrických kruzích deset nebeských těles: hvězdy, pět planet, Slunce, Měsíc, Země a tzv. Protizemě (antichthon). Pořadí planet (ani jejich jména) se ve zlomcích nezmiňují. Skutečnost, že nikdo nikdy středový oheň nespatřil, vysvětluje Filoláos tím, že známé části světa se prostírají na té polokouli, která je odvrácena od středu. Podle Aristotela pýthagorejci uznávají ještě jinou Zemi a nazývají ji Protizemě. Protizemě obíhá kolem středového ohně téměř stejnou rychlostí jako Země po kruhové dráze, která má o něco menší poloměr než dráha Země. Díky tomuto oběhu se Protizemě nachází stále přesně mezi Zemí a středovým ohněm. Nemůžeme ji spatřit, protože ji zakrývá těleso Země, které se nachází mezi Protizemí a námi.
Podle Aristotela pýthagorejci zavedli Protizemi kvůli tomu, aby se počet nebeských těles rovnal číslu deset, protože desítku považovali za dokonalé a posvátné číslo. Aristotelská interpretace nebývá přijímána všeobecně. Podle jiného výkladu nemusela funkce Protizemě souviset s kosmickým vyjádřením dokonalé desítky, ale s neviditelností středového ohně. Pýthagorejci totiž nemohli vyloučit, že nějaký zvědavý cestovatel by se mohl ocitnout na té polokouli Země, která je přivrácená k ohni. V uvedeném uspořádání by však takový pozorovatel viděl jen temnou stranu Protizemě, kterou neosvětluje ani středový oheň ani Slunce, jehož paprsky nemohou dopadnout na Protizemi, protože jim v tom brání Země.
Tato kosmologická koncepce má zajímavý důsledek. Jestliže je obydlená polokoule Země vždy odvrácená od ústředního ohně a otočená směrem k Olympu, pak musí Země rotovat kolem své osy ve stejné periodě, v jaké oběhne středový oheň. Není jasné, zda si byl tohoto důsledku Filoláos vědom a zda s ním při rozvrhu celého učení počítal. Někdy se uvádí, že rotace Země představuje zamýšlený prvek systému, který má zabránit tomu, aby se Země někdy obrátila ke středovému ohni nebo k Protizemi. Otázkou je, zda by tak důležitý údaj, jakým je přesvědčení, že jednomu tělesu náleží dva pohyby, neopomněl Aristotelés či pozdější komentátor uvést. Podle jedné z klíčových zásad aristotelské fyziky totiž náleží jednomu tělesu pouze jeden přirozený pohyb. Jestliže ve Filoláově systému Zemi skutečně příslušely dva pohyby, nelze to považovat za anticipaci heliocentrické astronomie, protože rotace Země zde neslouží k výkladu střídání dne a noci jako u Koperníka.
V Aristotelově zprávě o pýthagorejcích se uvádí, že „Země jako jedna z hvězd se pohybuje v kruhu okolo středu, a tak vytváří den a noc“. S oporou v některých dalších zprávách se soudí, že v pýthagorejském systému se Země pohybuje kolem středového ohně v periodě jednoho dne. Den tedy vzniká, když je obydlená hemisféra přivrácená ke Slunci. Noc nastává, když Země změní vůči Slunci polohu o 180°. Tehdy je ke Slunci přivrácena neobydlená polokoule a obydlená hemisféra se nachází ve stínu, který vrhá neobydlená polokoule.
…
S Filoláovou kosmologií se pojí určité nejasnosti. V tomto systému se pohybuje deset těles po deseti oběžných drahách. Ale pokud je denní pohyb oblohy (rotace Země kolem osy v heliocentrickém modelu) vysvětlen oběhem Země kolem středového ohně, proč by se mělo pohybovat desáté těleso směrem od ohně, tj. hvězdné nebe? Někteří moderní badatelé tvrdili, že hvězdám náležel velmi pomalý pohyb, který měl vystihovat precesi rovnodennosti, ale takový výklad je nepochybně anachronický, protože rozpoznání precese bylo jistě nad dobové možnosti. Přesto nelze vyloučit, že Filoláos hvězdnému nebi skutečně přisoudil velmi pomalý pohyb, který byl takřka nepozorovatelný a neměl žádnou astronomickou funkci. Jeho účelem by bylo zachování harmonie a proporcionality v kosmu, v němž se kromě ohnivého středu a ohnivé periférie vše pohybuje.
Další problém spočívá v tom, že denní oběh Země by měl způsobovat značnou proměnlivost vzdáleností Slunce a Měsíce od Země během dne, takže lidé by měli jasně vidět patrné změny ve velikosti jejich disků na obloze. Pýthagorejci chtěli asi vyřešit právě tuto potíž, když podle Aristotela trvali na tom, že Země je od středu kosmu vzdálená jen „o celou polokouli“. Jestliže je vzdálenost Země od středového ohně tak malá, pak pozemšťané vidí vesmírné jevy stejně, jako kdyby se nacházeli ve středu světa. Země obíhá střed v tak malé vzdálenosti, že nelze pozorovat změny ve velikosti Slunce a Měsíce, jež by se při dráze s větším poloměrem musely objevit.
Hlavní nedostatek Filoláova systému spočívá v tom, že dráhy všech těles se nacházejí v jedné rovině. Celá koncepce by odpovídala pozorovaným jevům mnohem lépe, kdyby byly dráhy Slunce, Měsíce a planet nakloněny k dráze Země. V jednom zlomku se skutečně hovoří o nakloněných drahách: Podle Filoláa prý Země obíhá kolem středového ohně „v šikmém kruhu“ (kata kyklon lokson) podobně jako Slunce a Měsíc. S odvoláním na tento zlomek někteří badatelé tvrdí, že podle Filoláa Země obíhá oheň v rovině rovníku a Slunce a Měsíc v rovině ekliptiky a že takovým pojetím by bylo možné vysvětlit změny ročních dob. Jenže podle zlomku se na nakloněných drahách pohybují všechna tři uvedená tělesa, takže jako doklad předpokládaného rozdílu ve sklonu dráhy Země vůči ostatním tělesům nestačí. Výraz loksos kyklos se v pozdější řecké astronomii užíval pro označení ekliptiky a je docela možné, že do zprávy o Filoláově systému byl začleněn mnohem později jako doplněk, který měl učinit celou koncepci přijatelnější, protože pozdější řečtí vzdělanci si museli být vědomi toho, že jinak systém jen stěží může odpovídat jevům.
Jakkoliv nelze Filoláovu, resp. pýthagorejskou kosmologii pokládat za anticipaci heliocentrismu, je možné, že vedla ke vzniku názoru, který je už Koperníkovým představám bližší. U některých pýthagorejců se totiž objevilo přesvědčení, že Země rotuje kolem své osy, a tím dochází ke střídání dne a noci. Tato myšlenka se přisuzuje Filoláovu současníku Hiketovi ze Syrakús, o kterém nevíme téměř nic, kromě drobné zmínky u Diogena. Zpráva o jeho astronomické teorii pochází od Cicerona: „Hiketás […] soudí, že obloha, Slunce, Měsíc, hvězdy a vůbec vše nad námi stojí a že se na světě nic nehýbá mimo Zemi. Ježto ta se obrací a otáčí s největší rychlostí kolem osy, děje se všechno to, co by se dálo, kdyby se obloha pohybovala a Země stála“. Myšlenka, že denní pohyb nebes je iluze vyvolaná rotací Země kolem vlastní osy, patří mezi ústřední teze Koperníkova heliocentrismu. Ani v tomto případě však nelze hovořit o jakémsi předjímání Koperníka, navzdory tomu, že sám Koperník, horlivý čtenář Cicerona, se na Hiketu odvolává. Nejde jen o to, že v tomto systému se Země nachází ve středu kosmu. Ze zprávy je nadto zřejmé, že Hiketás vůbec nepřihlížel k vlastnímu pohybu planet zodiakem, a to je poměrně závažný nedostatek, zvláště když se ve Filoláově systému se samostatným pohybem planet počítalo. Dochovala se také zmínka o dalším pýthagorejci jménem Ekfantos ze Syrakús, který žil později než Hiketás, ale o němž jinak nevíme nic. Avšak vzhledem k tomu, že pocházel ze stejného města jako Hiketás, můžeme soudit, že byl jeho žákem. I on tvrdil, že Země umístěná ve středu světa se otáčí od západu k východu.
Důležitou součástí pýthagorejské představy o vesmíru je hudba sfér. Podle Aristotela se pýthagorejci domnívali, že při pohybu nebeských těles musí vznikat hluk, obdobně jako u těles pozemských. Při rychlém a prudkém pohybu Slunce, Měsíce, planet a hvězd vzniká hlasitý zvuk, který však nepůsobí nelibě, neboť rychlosti nebeských těles jsou v harmonickém poměru podle intervalů mezi vzdálenostmi. Celkově tedy vyvolává kruhový pohyb nebeských těles harmonický souzvuk, který si lidé neuvědomují, protože ho nepřetržitě slyší už od narození. Nauka o hudbě sfér se v astronomii udržela velmi dlouho a posledním velkým astronomem, který se jí intenzivně zabýval byl Johannes Kepler (1571 – 1630). Ve starověku o ní hovoří už Platón a objevuje se například také v Ciceronově textu Scipionův sen (Somnium Scipionis), který se nachází v šesté knize spisu O státě (De re publica). Cicero však není příliš konkrétní a hovoří pouze o tom, že nejvyšší nebe, které nese hvězdy a jehož pohyb je nejprudší, vydává vysoký tón, nejnižší tón pak náleží měsíčnímu pohybu. Ostatních sedm těles vydává tóny v rozdílu jednoho intervalu. Obšírnější výklad lze najít u Plinia, který podrobně líčí vztahy mezi výškou tónu a dráhou planety. Hudba sfér je společným výrazem pýthagorejské číselné mystiky a přesvědčení, že kosmos je harmonickým řádem božské povahy. Harmonický číselný základ všeho jsoucího se projevuje v hudbě sfér, která přenáší božskou povahu nebes na Zemi, kde se uvězněny v tělech nacházejí duše pýthagorejců ponořené do hluboké kontemplace, naslouchají harmoniím a splývají s božským. Je třeba mít na paměti, že pýthagorejská škola byla také náboženským sdružením, jehož kosmologické představy lze pokládat ze vedlejší produkt úsilí o nalezení souznění s božským principem. Údajná pokrokovost pýthagorejské kosmologie má spočívat v opuštění geocentrismu. Jenže to neplyne z dokonalejšího poznání kosmu, ale je výsledkem společného působení metafyzických, estetických a mytologických představ.
Pro další dějiny astronomie nebylo pýthagorejské odmítnutí geocentrismu, ani idea rotace Země kolem osy, příliš podstatné. Pýthagorejci ovlivnili další dějiny řecké astronomie spíše tím, že do uvažování o nebeských tělesech vnesli tři prvky, které v pozdější době sloužily jako východiska astronomického bádání a také jako hodnocení jeho úlohy.
(1) Předně se pýthagorejci domnívali, zmiňován je opět Alkmaión (DK 58 A 12), že nebeská tělesa jsou božská. Přesvědčení o božství nebeských těles není pravděpodobně původní řecká představa a do Řecka se možná dostalo z Babylónie, kde je astrální náboženství doložené již ve 2. tisíciletí př. n. l. Výrazné podpory se později představa božství nebeských těles dočkala u Platóna a Aristotela a stala se nedílnou součástí každého teoretického zkoumání nebeských jevů ve starověku.
(2) Pokud se na nebi nacházejí bohové, pak to kromě jiného znamená, že disciplína, která pojednává o nebi a nebeských tělesech, se zabývá nejvznešenějším z možných předmětů, a proto sama patří k nejhodnotnějším aktivitám, jimž se může člověk věnovat.
(3) Jestliže božská nebeská tělesa představují nejvyšší možný předmět zkoumání, pak musela astronomie přijmout i metodické principy, které zohledňují dignitu zkoumaného předmětu. Helénistický autor Geminos (asi 1. století př.n.l.) píše ve své učebnici astronomie, že pýthagorejci zavedli do astronomie postulát, podle nějž se nebeská tělesa mohou pohybovat pouze rovnoměrným kruhovým pohybem, tj. konstantní úhlovou rychlostí. Jen tento druh pohybu je totiž natolik vznešený, aby mohl být přisouzen božským nebesům. Ve věcech božských a pravidelných se totiž nemůže objevit žádný nesoulad a žádný nepořádek. Nebeská tělesa se mohou pohybovat jen dokonale souměrným, harmonickým a pravidelným způsobem, jehož výrazem byl pro Řeky kruhový pohyb s konstantní úhlovou rychlostí. Nejde přitom jen o to, že kruhový pohyb byl přisouzen nebeským tělesům, ale že se stal jediným přípustným způsobem, jak vysvětlovat pohyby nebeských těles. Postulát rovnoměrného kruhového pohybu byl vnímán řeckými astronomy jako závazný a dokonce lze říci, že v astronomii platil 2000 let. Teprve v roce 1609 totiž vydal Johannes Kepler spis Astronomia nova, v němž praví, že planety se nepohybují rovnoměrně, a připisuje jim elipsovitou dráhu (figuram orbitae perfecte ellipticam). Kepler hovoří o dokonale elipsovitém tvaru dráhy a z toho je patrné, jak silně se ještě u něj projevovalo přesvědčení, že na nebesích se nemůže vyskytovat nepravidelnost a nedokonalost.
