Když už máme v atmosféře zvýšenou koncentraci CO2, mohli bychom ji využívat ke svému prospěchu. Logicky se zdá, že za těchto okolností by měla účinněji/rychleji probíhat fotosyntéza a výsledkem by mohly být vyšší výnosy. Narážíme ale na celou řadu překážek…
Jednou z nich je zřejmě zvýšená koncentrace ozónu. Ozón je sice „hodný“ vysoko v atmosféře, kde má ochrannou funkci pro celou planetu, ale jinak se jedná o jed. Rostlinám škodí, těm se daří hůře, fotosyntéza je narušena (listy mohou až ztrácet barvu), plodiny mají menší výnosy a tedy mj. i pomaleji ukládají oxid uhličitý, nekompenzují jeho produkci. Koncentrace ozónu přitom stoupá s intenzitou průmyslu a především dopravy; ozon vzniká například z oxidů dusíku uvolňovaných z automobilových motorů.
Tým z univerzity v San Diegu a několika evropských výzkumných institucí se proto zaměřil na gen, který řídí průnik ozonu do pletiv listů rostlin.
Objev genu, respektive ještě spíše pochopení mechanismu, který řídí výměnu plynů, by mohl pomoci získat odolnější rostliny; navíc by způsobem otevírání a zavírání průduchů mohly i méně ztrácet vodu, a být tak schopné prosperovat i ve vysychajících oblastech. Mnohé rostliny jsou sice schopné uzavřít průduchy v okamžiku zvýšené koncentrace ozónu, a tak se vyvarovat poškození, nicméně přitom neabsorbují ani oxid uhličitý a bez ohledu na jeho zvýšenou koncentraci v atmosféře se fotosyntéza prakticky zastaví.
Příslušný gen SLAC1 kóduje membránový protein vytvářející kanál, kterým plyny proudí dovnitř listu i ven. Ideální by bylo získat rostliny, které by jednotlivé plyny přijímaly a vydávaly nějak selektivně: chránily se před ozónem, absorbovaly maximálně oxid uhličitý a pokud možno se nezbavovaly vody. Kdyby se proces podařilo nějak "vybalancovat", emise oxidu uhličitého by namísto oteplování a klimatických změn měly příznivý dopad na produktuvitu zemědělství…
Zdroj: Physorg.com
