Podle objevů vědců z izraelského Weizmanova Institutu existuje nečekaná naděje, jak by se ve fosilizovaných kostech mohla dochovat DNA prehistorických druhů.
Kromě degradace, které DNA podléhá, je vážným problémem i kontaminace DNA z vrstev modernějších, eventuálně přímo kontaminace jako výsledek laboratorního zpracování.
Steve Weiner a Michal Salamon se existencí krystalických "clusterů" v živočišných kostech začali zabývat už v 80. letech. Tehdy přišli na to, že příslušné clustery vydrží dokonce i rozemletí kostí a jejich máčení v chlornanu sodném (pořádně silné oxidační činidlo). Pointou je, že v clusterech se kromě jiného nacházejí organické látky, které se do nich dostaly při krystalizaci – a i ty díky ochranné skořápce uniknou zkáze.
Weinera a Salamona nyní napadlo, že by se podobné clustery mohly dochovat i ve fosíliích – a právě ony by byly ideálním materiálem pro úspěšnou extrakci prehistorické DNA. Tímto způsobem se získá DNA spíše než stávajícími izolačními metodami, při koupání namleté kosti ve chlornanu sodném navíc de facto odpadá riziko kontaminace nějakou současnou DNA.
Samozřejmě není třeba podprobněji rozebírat, k čemu by nám bylo, pokud bychom dokázali sekvenovat více prehistorické DNA. Nemusíme myslet hned na Jurský park, vítaná by byla třeba také rekonstrukce evolučních stromečků všeho druhu.
Zdroj: Eurekalert.org, Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS)
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2006-02/acft-pic020206.php
PS: Zdroj bohužel neuvádí, z čeho jsou vlastně příslušné kostní krystaly (fosforečnan vápanetý?), jak vznikají, jak jsou jinak stabilní, čím je dána jejich odolnost vůči chlornanu atd.
