Dnes ukončíme přehled zajímavostí nalezených v knize Sedm hříchů paměti. Podíváme se na souvislost paměti a hypnózy, na vzpomínky na rané etapy života a regresní terapie. Následovat bude výklad, jak si minulost neustále upravujeme našim současným potřebám. Taktéž se chvíli zastavíme u traumatizujících vzpomínek.
Hypnóza
Má smysl získat pro účely soudní i jiné svědectví na základě hypnózy? Tato metoda se dnes pro vybavování zapomenutých událostí nepokládá za příliš vhodnou. "Hypnóza často vyvolává nepřesné paměťové obsahy a občas posílí sugestivní vliv zavádějících informací," uvádí Schacter.
Pokud nemáme k dispozici vůbec žádnou informaci a uvítáme libovolné vodítko, pak hypnóza stojí za pokus. Stále je ale třeba mít na paměti související pochybnosti.
Vzpomínky na dobu po narození
Lidé si nepamatují věci, které zažili před druhým rokem života. Není možné si vzpomenout, zda nad postelí v naší porodnici visel barevný předmět. Pokud si na něco přece jen "upamatujeme", jde o důsledek sugesce bez vazby na skutečnost. Experimenty ukázaly, že stejně snadno si lze "vybavit" určitou událost i její opak.
Totéž platí pro různé regresní terapie, snahu znovu si prožít porod či dokonce o "výpravy do minulých životů". V paměti před druhým rokem života máme prostě vakuum, lze ho proto zaplnit sugescí (je těžší někomu namluvit, že se něco stalo včera, protože o tom mají lidé poměrně jasnou představu).
Velkou roli hraje také očekávání. Pokud si lidé "mají vzpomenout" na minulé životy nebo na zneužívání či na únos mimozemšťany, často si také vzpomenou. Obecně platí, že lidé, kteří se takto dají ovlivnit, vykazují i další paměťové poruchy či problémy s pozorností.
Konstruování minulosti
Zajímavým fenoménem je "konstruování minulosti". Máme tendenci si namlouvat, že jsme měli v minulosti stejné názory jako dnes. Vždycky jsme si mysleli, že fotbalová liga dopadne tak a tak. Nikdy jsme panu XY tak docela nevěřili. Vždy jsme "tušili", že se vztah s naším partnerem či partnerkou rozpadne. Naše politické názory byly v minulosti jistě podobné tomu, jak věci vidíme dnes – neustále tedy provádíme proces, kterým minulost zkreslujeme, vidíme ji jakoby dnešníma očima. To jde samozřejmě jen po určitou mez, některé změny svých postojů přece jenom připouštíme – vesměs ale jen tam, kde jsou skutečně nezpochybnitelné. I lidé, kteří prošli náboženskou konverzí, mají přitom sklon tvrdit "vždycky jsme vlastně věřili, že…, jen jsme si nebyli jisti…" apod.
Traumata
Bolestivé vzpomínky se u většiny lidí vytrácejí rychleji než vzpomínky příjemné. Současně ale platí, že u záporných vzpomínek máme tendenci pamatovat si více podrobností.
Pokud se určitých nepříjemných vzpomínek nemůžeme zbavit, je s námi něco v nepořádku. Výsledkem pak může být vytváření scénářů co "mělo nebo muselo být". Nakonec může dojít až k neurotickému obviňování se – bolestná vzpomínka je ještě zesílena pocitem vlastní viny (proč jsme mu nezbránil v sebevraždě apod. – skupinou ohroženou tímto procesem jsou skutečně např. pozůstalí po sebevrazích).
Zdá se, že záporné události si ukládáme do paměti procesem, jemuž odpovídá zvýšená činnost amygdaly. U sledovaných zvířat odpovídá aktivita amygdaly pocitům strachu. Vztah k traumatizujícím vzpomínkám mají také stresové hormony (vyšší koncentrace katecholaminů, noradrenalin v moči apod.).
Bizarní je, že traumatizující vzpomínky zřejmě vyvolává (právě přes růst koncentrace noradrenalinu) lék yohimbin, který se v USA prodává v prodejnách zdravé výživy jako prostředek působící proti impotenci. Naproti tomu látky působící opačně by nám zřejmě umožnily se traumatizujících vzpomínek či strachů snadno zbavit (poznámka pah: bez toho, abychom se museli s událostí nějak "vyrovnat", což je oblíbený slogan až klišé psychoterapie).
Zdroj:
Daniel L. Schacter: Sedm hříchů paměti, Paseka, Praha, 2003, http://www.paseka.cz.
