Sovětská kosmonautika měla vlastní projekt přistání člověka na Měsíci. Po úspěchu Američanů k němu však nikdy nedošlo a i existence projektu byla až do druhé poloviny 80. let utajována.
Podrobnosti sovětského projektu poodkrývá kniha Karla Pacnera "Tajný závod o Měsíc". Lze ji doporučit všem zájemcům o kosmonautiku – včetně těch, kteří se příliš nezajímají o konstrukční otázky. Text publikace je totiž velice vyvážený a čtivý.
Sovětské plány se upřely k Měsíci již v roce 1956. Pro období 1961-65 se plánoval oblet měsíce člověkem, následovat mělo přistání. Nic z toho se však nakonec zrealizovat nepodařilo. I první přistání rakety Luna 2 na měsíci se zdařilo až na několikátý pokus – velká většina havárií byla přitom tajena. Mnohdy zachránilo Sověty pouze neuvěřitelné štěstí. Tak Alexej Leonov se při prvním výstupu člověka do volného kosmického prostoru málem nevrátil do kabiny, když v nafouknutém skafandru nedokázal projít otvorem.
Karel Pacner se samozřejmě snaží odpovědět na otázku, proč vlastně Sověti závod o Měsíc prohráli. Příčin může být celá řada. Let na Měsíc nesliboval žádné možné vojenské využití a sovětská generalita se proto snažila preferovat jiné projekty, např. zdokonalování špionážních družic. Sovětský svaz se postupně dostával do hospodářských těžkostí (v těch však byl de facto stále a přece stihl Američany na počátku kosmonautiky trumfnout).
Do toho se přidala řada osobních animozit mezi jednotlivými vědeckými pracovníky, konstruktéry a politickými vůdci (v posledních letech Chruščovovy vlády se například do čela kosmického vývoje dostal akademik Čeloměj, Koroljovův odpůrce, jehož působení v sovětské kosmonautice údajně snese srovnání s Lysenkovou biologií). Sovětský kosmický výzkum zpomalila i předčasná Koroljovova smrt, která souvisela se zdravím podlomeným pobytem ve stalinských koncentrácích. K tomu je ještě třeba připočíst důvody zcela speciální, například kosmodrom Bajkonur byl z hlediska startů k Měsíci položen hůře než konkurenční floridský Canaveral.
Nicméně by bylo poněkud naivní hodnotit situaci tak, že to bylo právě státní zřízení, které zabránilo Sovětům v závodu o Měsíc uspět – a jinak celá záležitost dopadnout nemohla. Šlo spíše o souběh konkrétních historických okolností, které mohly klidně vést i k výsledku opačnému. SSSR měl totiž oproti USA i mnohé výhody. Patřil sem jednak menší respekt k hodnotě lidského života, za druhé pak schopnost dosahovat cílů i s nedostatečnými prostředky. Kde Američané potřebovali mnoho testů a zdlouhavý vývoj nových technologií, tam na sovětské straně často "triumfovala vůle". Voluntarismus však s sebou samozřejmě nesl i mnohé nevýhody a jeho následkem byl chaos a neustálé změny plánů v závislosti na okamžité politické a ekonomické konstelaci.
SSSR bral svůj kosmický program jako záležitost prestiže. V tom byl samozřejmě podobný USA, stejně byla oběma rivalům společná snaha využít výsledků výzkumu i vojenství. USA však při studiu vesmíru sledovaly také čistě vědecké cíle; tento poznávací rozměr v sovětské kosmonautice údajně prakticky scházel.
Zdroj: Karel Pacner: Tajný závod o Měsíc, Bohemia, Praha, 1997
