Nakladatelství Mladá fronta vydalo v nedávné době knihu polského filosofa Henryka Skolimowského Účastná mysl, s podtitulem Nová teorie poznání a vesmíru (The Participatory Mind. A New Theory of Knowledge and of the Universe, 1994). Jedná se o rozsáhlou práci, navazující na moderní teorie vědy Karla Poppera a Thomase Kuhna, která si neklade menší cíl, než vytvořit nové paradigma a komplexní filosofii poznání a vědy.
Autor
Není sporu o tom, že Henryk Skolimowski je velkou postavou současného myšlení. Dlouhá léta působil jako profesor na univerzitě v Michiganu v Ann Arboru, je spoluzakladatelem ekofilosofie a ředitelem ekofilosofického centra. Od roku 1991 působí jako profesor na univerzitě v Lodži, kde přednáší právě ekofilosofii. Dr. Ivan O. Štampach, autor krátké předmluvy, přiřazuje Skolimowského k těm myslitelům, kteří v uplynulých dvaceti letech hledají nové cesty myšlení na pozadí poněkud strnulé, hyperspecializované vědy, která sice do detailů rozebírá a pozitivisticky reflektuje obraz světa, ale přitom se jí ze zřetele, bohužel, ztrácejí jeho kontury.
Kniha
Kniha je rozčleněna do dvanácti poměrně rozsáhlých kapitol, kterým předchází úvod. V něm autor předesílá, že jeho práce přináší novou, zcela originální teorii mysli. Tuto teorii Henryk Skolimowski nazývá účastnou myslí (“participatory mind”). Jejím hlavním cílem je překonat dosud převládající pozitivistický a mechanistický pohled na svět, jenž spoutává člověka již několik staletí. V úvodu samozřejmě ruku v ruce s tím zaznívá proklamace, že svět, jaký vidíme v současné době kolem sebe, potřebuje důkladnou léčbu. To všechno v čtenáři jistě vyvolá nejen souhlas, ale i notnou dávku zvědavosti. S čím vlastně autor v následujícím textu přijde?
Už první kapitola, nazvaná NÁRYS ÚČASTNÉ MYSLI, vymezuje hranice nové teorie. Zabývá se fenoménem lidské mysli a kultury v nejširším pojetí, ale současně upozorňuje, že žádné lidské poznání nemůže být pevné a absolutní. Aby Skolimowski složitou problematiku lidské mysli osvětlil, zavádí pojem Mysl I (vědecká mysl, která umí počítat a abstrahovat) a Mysl II (suma veškeré vnímavosti, kterou v nás evoluce rozvinula, přičemž vnímavostí chápe všechny schopnosti, obohacující naše životy: cítění, intuici, instinkt, schopnost milovat, smysl pro krásu atd.). Autor upozorňuje, že Mysl I a Mysl II od sebe nejsou striktně odděleny, ale ve skutečnosti je Mysl I “jakousi krystalizací Mysli II”. Druhá část první kapitoly je pak věnována otázce evoluce, v návaznosti na Darwinovy a zejména Teilhardovy koncepce evoluce, z níž vyplývá, že kosmogeneze je jak materiálním, tak i duchovním procesem. Autor se vzápětí dostává k pojetí reality, kterou na základě poznatků kvantové mechaniky vnímá nikoli jako objektivní “věc o sobě”, ale jako účastný proces lidské mysli: “Realita je vždy dodána zároveň s myslí, která ji pojímá. Interakce organismu s realitou je jakýsi duální proces, kdy jednak jsme v realitě a současně ji vyjadřujeme: když nějaký aspekt reality organismus uchopuje, tak ji vlastně vyjadřuje.” Realita tedy není nikdy dána organismu jinak než v podobě interakcí, s čímž lze jistě souhlasit.
Druhá kapitola má název MYSL V DĚJINÁCH. Skolimovsky zde neobyčejně brilantně, leč často dosti zjednodušeně shrnuje dějiny západního racionalistického směru filosofického myšlení, od empiristů, jejichž myšlenky podle něj vedly nezřídka pouze k cynismu a nihilismu, po konvencionalismus a analytickou filosofii, z níž se nezřídka v logických a lingvistických postulátech vytratila osobitá lidská zkušenost. Zabývá se rovněž problémem pravdy ve vědeckém a filosofickém poznání. Dospívá k názoru, že západní myšlení se pohybuje v jakémsi uzavřeném kruhu, pokud se neoprostí od zjednodušujícího racionalistického rámce, jenž, zjednodušeně řečeno, rozděluje realitu na ego a svět. Třetí část druhé kapitoly přináší shrnutí a kritiku učení jednoho z nejvýznamnějších myslitelů druhé poloviny 20. století – Sira Karla Poppera, tvůrce korespondenční teorie pravdy, který v souvislosti s převratnými objevy moderní fyziky dokázal neudržitelnost koncepce absolutního poznání. (Nelze nepřipomenout, že právě Henryk Skolimowski byl v době působení na Oxfordské univerzitě nadšeným posluchačem přednášek profesora K. Poppera.) Autor zde však upozorňuje, že Popperova filosofie, jejímž jádrem je existence objektivního světa, který uchopujeme do svých více či méně zdařilých teorií, se stává méně relevantní na pozadí nových epistemologických problémů kvantové mechaniky. Skolimowski pak západní myšlení rozděluje do tří základních kategorií: 1. Řecký projekt (chápající poznání jako osvícení), 2. Druhý západní projekt (chápající vesmír jako hodinový stroj, který můžeme analyzovat s šroubovákem v ruce, v rámci tohoto druhého projektu je věda povýšena na náboženství a vědecký světový názor slibuje ráj na zemi), 3. Třetí západní projekt (projekt holistický, zdůrazňující jednotu a provázanost všech věcí, evolučně a ekologicky orientovaný).
SPIRÁLA POCHOPENÍ – třetí kapitola. Důraz je položen na epistemologii, nauku o poznání. Autor si klade otázky: Jak poznáváme? Jak můžeme poznávat? Přitom dochází k závěru, že žádné poznání není tabula rasa, ale vždy se vztahuje ke světonázoru daného společenství (kosmologie) s jeho systémem poznání (epistemologie). “Vnější stěny kosmu jsou vnitřními stěnami mysli,” shrnuje Henryk Skolimowski, přičemž ony vnitřní stěny mysli označuje jako spirálu pochopení, což je jedna z hlavních kategorií koncepce účastné mysli.
Čtvrtá kapitola podrobně analyzuje evoluční teorii francouzského filosofa Teilharda de Chardina a poukazuje na její nedostatky, upozorňuje na fakt, že každý akt chápání je aktem simplifikace. Pátá kapitola je rozvinutím koncepce západního myšlení do několika cyklů, přináší ještě podrobněji kritiku západního myšlení, od prvních řeckých myslitelů po analytickou filosofii 20. století.
Šestá kapitola, nazvaná METOLOGIE ÚČASTI A JEJÍ DŮSLEDKY, je kritikou takzvané objektivní mysli, z jejíž koncepce se vytrácejí potřeby člověka. Současně přináší ucelenou metologii účastné mysli, snažící se do odosobněného vědeckého myšlení naroubovat etický a estetický rozměr. (Velice diskutabilní názory autora právě mohou být v tomto směru často neudržitelné, ale to je pouze můj subjektivní názor.)
Zvláštní pozornost si zaslouží kapitola sedmá – STRUKTURY, SYMBOLY A EVOLUCE. Autor zde v návaznosti na francouzskou strukturální antropologii dochází k tezi, že původem všech struktur je proces artikulace (vyjadřování) života. “Jakmile se lidský život začínal vyjadřovat, projevoval se v symbolech a symbolických strukturách. V rovině kultur jsou pak pokračováním struktur symboly. Podle symbolů jsou tvarovány naše životy. Čím hlubší je mysl, tím hlubší jsou její symboly. Čím hlubší jsou symboly, tím bohatší je vesmír.” Samotnou evoluci pak Skolimowski chápe jako největší strukturu vůbec. Inspirující je podkapitola o symbolech vědeckého poznání, ale hlubší vhled např. o problematice symbolů například v matematice, fyzice či chemii bohužel chybí. Místo toho autor podrobuje kritice současný stav vědy, který podle něj více a více upadá do jakéhosi uzavřeného esoterismu.
Kapitola osmá a devátá rozvíjí myšlenku spirály poznání v rovině individuální a univerzální. Cenné jsou především úvahy o rozdílnostech jednotlivých kultur. Skolimowski se zde rovněž dotýká zásadních problémů současných technologií.
Desátá kapitola, ÚČASTNÁ PRAVDA, prověřuje tradiční pojem pravdy a podrobuje kritice koncepce klasické a korespondenční teorie pravdy. Zároveň předkládá nové pojetí pravdy, odpovídající účastné povaze vesmíru. Účastná pravda v tomto pojetí je takový druh pravdy, který je vědomě vázán na kulturu a neustále se vyvíjí. Není absolutní, ale není ani subjektivní. Je intersubjektivní v rámci kultury a v rámci přijatého diskurzu. Velmi dobrá úvaha, která stojí za zvážení a podrobné dopracování.
Jedenáctá kapitola, nazvaná VELKÁ TEORIE V ÚČASTNÉM DUCHU, je konceptem nové velké teorie neboli paradigmatu. Skolimowski především volá po sesazení vědy z jejího piedestalu, vědy jakožto jediného paradigmatu lidské zkušenosti, a upozorňuje, že vědecké chápání je v lidské zkušenosti jen jedním aspektem poznání. Přichází s teorií “významných zážitků”, které působí na lidskou zkušenost zásadní měrou, ačkoli ve většině případů nemusí být založeny na “vědeckých teoriích”. Poslední kapitolou je SLIB ÚČASTNÉ FILOSOFIE, kde autor pokládá základy účastné etiky, které jsou jakousi verzí etiky ekologické. “Účastnit se v nejvyšších sférách lidské zkušenosti je stejné jako participovat na posvátném,” uzavírá Henryk Skolimowski a poněkud pateticky proklamuje vzkříšení nové, účastné filosofie, která modernímu člověku přinese nejen nový pevný bod (či alespoň jeho zdání), ale i potřebný optimismus a naději.
Kritika
Skolimowského pokus o novou teorii poznání je sympatický, ačkoli v mnoha směrech zjednodušující. Ono zjednodušení vidím především v nesprávné reflexi některých vědeckých teorií, například kvantové mechaniky či teorií chaosu. Podstatné ale je, že potřebujeme životaschopnou filosofii vědy, i když je zároveň nasnadě, že od psacího stolu zadumaných filosofů sotva vzejde.
Co je to vlastně věda? Jak ji dnes chápeme? Odpověď není snadná. Přesněji řečeno: verifikovatelnou vědeckou odpověď na tuto otázku nemáme. Můžeme vědu zjednodušeně chápat jako mohutnou databázi specializovaných, fragmentárních informací, v nichž se dnes ztrácejí i samotní vědci, pokud se nepochybují v nesmírně úzce vymezeném oboru, jímž se právě zabývají.
Francouzský filosof Edgar Morin poukázal na skutečnost, že současné lidstvo stojí před zásadním problémem: příliš mnoho informací zatemňuje znalosti, a nejen to. Příliš mnoho teorií je zatemňují také. Nevíme, co je to věda, ale rovněž po staletí vědeckého bádání a monopolizace vědecké pravdy nevíme odpovědi na základní otázky, které si, ještě ruku v ruce s filosofií, na úsvitu lidského myšlení začala klást: Jaký je smysl našich životů? Proč je svět takový, jaký ho vnímáme? Odkud přicházíme? Kam směřujeme? Jaký je smysl evoluce a vývoje vesmíru? Morin také ukázal, že superspecializace, byť vedla k technologickému pokroku, a vzájemná nekomunikovatelnost mezi vědeckými disciplinami vedou k informačnímu chaosu. “Dnes dochází k zatemnění všeho, co je mezi disciplinami, ale to, co je mezi disciplinami, je právě skutečnost.”
Jsme v období Big Science, technovědy, která bez nadsázky disponuje titánskými silami. Můžeme je ještě vůbec ovládat? Jestliže Henryk Skolimowski hovoří o etice v procesu poznání, neuvědomuje si, o jak neuchopitelný komplex jevů se dnes jedná. Nejde již o odpovědnost vědců, ani o ekologii činnosti. Právě Edgar Morin upozornil, že vědecká činnost uniká pod prsty samotných vědců a okamžitě vstupuje do hry mnohostranných interakcí globální společnosti, které ji odvracejí od jejího cíle a někdy jí dají určení, jež je přímo protikladné jejímu původnímu záměru. Příkladů z historie vědy by bylo přehršel. Rostoucí moc vědy a rostoucí bezmoc vědců je všeobecně známý jev. Nakonec lze tedy paradoxně říci, že sama vědecká praxe leckdy vede k totální neodpovědnosti a totálnímu nevědomí. Proto nemohu věřit v novou filosofii vědy, třebaže dobře a ekologicky myšlenou, a v novou etiku, která by oddémonizovala onu mohutnou, dnes již vlastně jedním lidským rozumem neuchopitelnou Big Science.
Nakonec ještě jedna poznámka: autor v sedmé kapitole kritizuje Simonovo prohlášení, že počítač porazí v šachu člověka, bude-li mu dovoleno se zúčastnit turnaje, a zdůrazňuje, že tato předpověď se ukázala mylnou. Dokonce Herberta Simona vyzývá, aby se za své bláboly omluvil. Skolimowského kniha vyšla v roce 1994. O tři roky později superpočítač Deep Blue v královské hře Kasparova vskutku rozdrtil. Co dodat? Možná bychom měli být v některých výrocích opatrnější.
Přesto všechno je Skolimowského práce neobyčejně cenná a je nutno se k ní znovu a znovu vracet. Je inspirující a z jejích stránek zaznívá odvaha a sebevědomí takřka renesanční. Stojí za to promýšlet jeho závěry, rozvíjet je, ať už se jedná o elegantní koncepci účastné pravdy nebo rozšiřující pohled na Teilhardovu teorii duchovní evoluce.
