Zásadním faktorem pro úvahy o potenciální biosféře je geologický vývoj Enceladu. Pokud byl po nějakou část své historie kompletně zmrzlý (viz [C15]), nebo alespoň tak chladný, že se oceán scvrkl na tenkou vrstvičku koncentrovaného čpavku (či solanky) o velmi nízké teplotě, byl případný život vystaven velmi vážné hrozbě totálního vyhlazení. Nevíme, jak hluboké a jak dlouhé byly propady tepelné produkce, a sotva více víme o tom, jaké triky mohly uplatnit živé organismy, aby taková kritická období přestály (skutečnost, že bakterie mohou v horninách přežívat i desítky milionů let, je zde jistě důvodem k optimismu). Je též možné, že život na Enceladu kdysi vznikl, ale již vyhynul, nebo že každá teplá epizoda byla podnětem pro opětovnou genezi. Anebo trvala příznivá období tak krátce, že se biologické organismy ani nezrodily? Kdybychom Enceladus prozkoumali, rozhodně bychom se dozvěděli velice mnoho o procesech vzniku života, ať už by se pravdivou ukázala kterákoli alternativa.
Enceladus by mohl být extrémně zajímavý i z hlediska panspermické teorie. Díky jeho nepatrné gravitaci jej mohou snadno opouštět impaktní i kryovulkanické vyvrženiny. Pokud by zde existovaly živé buňky, žijící například ve zdrojových komorách gejzírů, mohly by v poměrně velkém počtu opouštět své mateřské těleso. Samozřejmě v ledových částečkách jen o málo větších, než jsou běžné bakterie samy o sobě, by byly mnohem méně chráněny před radiací než uvnitř poměrně velkých kamenných meteoritů odštěpených z kamenné planety, a jejich naděje na přežití by tedy byly mnohem nižší, nicméně nesmíme zapomenout na obrovskou kvantitu materiálu, který Enceladus vyvrhuje. Přinejmenším blízký Titan mohl být od Enceladu snadno „nakažen“ životem.
V minulosti mohla probíhat podobná eruptivní aktivita na mnohých dalších malých ledových tělesech (od asteroidů až po transneptunické objekty), což naznačuje netušené možnosti pohybu zárodků života mladou sluneční soustavou. Objev Enceladovy aktivity nakonec může pro panspermické teorie znamenat největší revoluci od odhalení marsovských meteoritů!
Třebaže Enceladus můžeme považovat za „menšího bratříčka“ Europy, poslední dobou by tato dvě tělesa měla všechny důvody pro pravou sourozeneckou řevnivost. Od počátku je totiž řada lidí systematicky porovnává a snaží se rozhodnout, které z nich je lepším kandidátem pro výskyt mimozemských organismů a které si zasluhuje přednostní astrobiologický výzkum.
Bohužel, dostupné údaje jsou dosti kusé. Enceladův oceán je podle všech indicií poměrně teplý a obsahuje rozumné koncentrace rozpuštěných látek. O europském oceánu víme méně. Pokud jde o mrazivý a vysoce koncentrovaný roztok o extrémně kyselém pH, jak naznačují někteří vědci, byl by to bod pro Enceladus. Nelze vyloučit, že titěrný Enceladus disponuje po Zemi nejteplejším oceánem ve sluneční soustavě!
Nesouvislý charakter Enceladova moře by mohl být pro vznik života paradoxně příznivější než stabilní globální oceán Europy. V trhlinách, kryomagmatických krbech a izolovaných kapsách mohla vzniknout oddělená prostředí s rozrůzněným složením, která mohla zamrzat či rozpouštět látky ze svého okolí, a tato variabilita mohla hrát příznivou roli. Navíc na Enceladu máme pozitivně doloženy organické látky a dusík – základy prebiotické chemie, jež na Europě dosud prokázány nebyly (byť jejich existenci můžeme předpokládat). Co do úživnosti jsou na tom obě tělesa přibližně stejně.
Někteří vědci již dnes stavějí Enceladus jakožto exobiologického kandidáta jasně před Europu, což je snad poněkud předčasné. Velmi totiž závisí na modelech jednoho i druhého tělesa, které jsme ochotni přijmout za bernou minci. Ovšem vědecké modely jsou a vždy budou jen určitou abstrakcí – realita se skrývá pod ledem vzdálených satelitů, a bude na budoucích sondách, aby se ji pokusily odhalit.
…
Jak je vidět z tohoto přehledu teorií fungování gejzírů, Enceladus inspiroval celou řadu vědců k vytvoření mnoha různých a na první pohled protichůdných modelů a hypotéz, vysvětlujících jeho činnost. Některé můžeme pravděpodobně nadobro vyloučit, jiné nikoli. Prozatím se však spíše vynořují nové a nové, než aby se naše představy ujednocovaly. Zejména vyhrocené jsou rozpory mezi stoupenci „mokrých“ gejzírů a S. Kiefferovou coby nejurputnější zastánkyní modelu „suchého“. Protože učené spory trvají i navzdory zpřesňujícím se měřením, je možné, že se zde rodí podobně vleklá akademická válka jako mezi zastánci „tlusté“ a „tenké“ krusty na Europě (viz např. [C31])
Tento stav asi ještě chvíli potrvá, než se dospěje alespoň k rámcové shodě. Do určité míry se na Enceladu mohou souběžně uplatňovat různé procesy, takže je na místě hledat i kompromisní řešení.
Ve zmatku vědeckých sporů o gejzíry se poněkud ztrácí pro nás nejzásadnější poznatek, na kterém se shodují bezmála všichni: Enceladus má téměř se stoprocentní jistotou větší či menší kapalný oceán. Bez oceánu totiž není slapového ohřevu ani tektonických pohybů ledové kůry, a bez těchto faktorů se gejzíry rozhodně neobejdou, ať už pracují jakkoli. Enceladus tím získává téměř nezpochybnitelný astrobiologický potenciál, kterým se přinejmenším vyrovnává Europě a možná ji i předčí.
Přesto má určitě smysl pouštět se do džungle soupeřících gejzírových hypotéz. V sázce je totiž nečekaně mnoho: hraje se o to, zda materiál gejzírů představuje vzorky ze svrchní části ledové krusty, nebo přímo z kapalné endohydrosféry. Pokud je pravdivé druhé vysvětlení, a dosavadní vývoj tomu silně nasvědčuje, mohlo by to Enceladus v žebříčku kandidátů na další výzkum rázem katapultovat daleko před Europu. Kdyby totiž gejzíry představovaly vodu čerstvě vytrysklou přímo z mimozemského oceánu, dělalo by to z nich asi nejzajímavější cíl exobiologického zkoumání, jaký si vůbec ve sluneční soustavě dokážeme představit: materiál, ve kterém ještě před nedávnem mohly žít nepozemské organismy, čerstvý a nepoškozený radiací, a navíc snadno přístupný. Asi nejlépe to vyjádřila Carolyn Porco: „Pokud v kapalině existuje život, potom částice vycházející z gejzírů mohou obsahovat bleskově zmrazené organismy. Na jižním pólu Enceladu by mohli sněžit mikrobi!“ [C11].
Tento text je úryvkem z knihy: Tomáš Petrásek, Igor Duszek: Vzdálené světy II: Plynní obři a ledoví Titáni
Triton, Praha 2010
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
