pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Je efektivnější třeba skokana před dalším pokusem spíše chválit, nebo kritizovat?
Dílčí odpověď obsahuje hodně ironie. Trest/kritika jsou jakoby účinnější – alespoň v tom smyslu, že „vedou“ ke zlepšení výkonu spíše než pochvala. Potíž je v tom, že před sebou máme korelaci, nikoliv kauzalitu.
Jak to? Zhruba takto: Například sportovce logicky chválíme spíše po dobrém výkonu a kritizujeme po špatném. Dotyčný(á) ale nejčastěji odvede určitý standard, prostě jeho výkony mají (musejí mít) svou průměrnou hodnotu. Po dobrém výkonu bude statisticky zřejmě následovat pokus s horším výsledkem, po špatném bude následující výsledek lepší. Po světovém rekordu v hodu koulí zřejmě příště tak daleko nevrhnete, ať se děje, co se děje.
Tento jev, zevrubně popsaný poprvé zřejmě v případě izraelských bojových pilotů, se označuje jako regrese k průměru. Kritika po špatném výkonu tedy další výsledek jakoby zlepší, naopak pochvala po dobrém výkonu je neúčinná – příští výsledek bude nejspíš horší.
S tím, zda je psychologicky účinnější motivovat pozitivně nebo negativně, nemá regrese k průměru ale společného de facto nic. Popsaný příklad ovšem hezky ukazuje, že pochopení skutečné kauzality se nám často skrývá, čísla zdánlivě podporují chybný závěr (vskutku, pochvala nevedla k lepším výkonům, kritika „vedla“).
