V knize „Chemické příběhy Sherlocka Holmese“ je popsána následující situace: Holmesův protivník, profesor Braunheld, načapá Holmese s Watsonem u sebe v laboratoři, zamkne je zde a pustí jim chlór.
Takovýhle čin je ovšem podceněním protivníka – podobným, jakého se předtím dopustil i Holmes, když se v noci neuváženě do laboratoře vypravil. Nyní Holmes uplatní své encyklopedické znalosti, aby se zachránil. Nejprve si s Watsonem oba namočí kapesníky do thiosíranu („sirnatanu“) sodného, který je znám jako antichlór a chlór pohlcuje.
Poté otevřou láhev s vodíkem a čpavkem. Vodík se s chlórem začne slučovat na chlorovodík, ten zase s amoniakem na bílá mračna chloridu amonného (salmiak). Pak si ještě pustí kyslík, aby se jim lépe dýchalo. Braunhled přichází nic zlého netuše do laboratoře pokochat se pohledem na své oběti, překvapen je zde oběma hrdiny přemožen, předán polici a odsouzen k smrti (z popravy však ještě protentokrát vyvázne živ, aby příběhy mohly pokračovat).
Otázky:
– Proč by popsaný postup s vodíkem a čpavkem nejspíš nefungoval? A jak by to dopadlo, i kdyby nakrásně fungovat začal?
– Co by mohli hrdinové zkusit poté, co si namočili kapesníky do thiosíranu? Předpokládejme standardní zařízení chemické laboratoře, jakkoliv je takový pojem vágní (už proto, že musíme váhat mezi laboratoří současnou a tím, co se zde asi tak nacházelo před 100 lety, kdy se Holmesovy příběhy odehrávají).
Zdroj: Waclaw Golembovicz: Chemické příběhy Sherlocka Holmese, Mladá fronta, Praha, 1968
