Jeden „kmen“ má průměr v řádu mikrometrů. Strom napodobuje svůj biologický vzor nejen tvarem, ale i co se týče funkce. Provádí něco jako fotosyntézu, tedy alespoň její první krok – fotolýzu vody. Stromeček se před použitím prostě vloží do vody, přičemž z ní ale kouká ven a vodík utíká jeho dutinami. Vodík se však na rozdíl od fotosyntézy u rostlin nepoužívá do dalších reakcí, ale lape se. Má jít tedy o způsob, jak levně a čistě získávat palivo.
Stromový tvar, tedy vertikální útvar s bohatým větvením, maximalizuje povrch, který je vystaven sluneční energii. Od zdrsnělého povrchu oproti rovnému se také mnohem méně světla odrazí. Povrch protkaný kanálky má celý proces rovněž urychlovat, když lze lapat rovnou velmi malé bublinky.
Vodík se dnes vyrábí hlavně elektrolýzou, k ní je ale zase třeba získat elektřinu. Nedá se pak říct, že použití vodíku znamená ušetření fosilních paliv, i když při samotném jeho spalování už nevzniká oxid uhličitý ani žádné toxické produkty. Při získávání vodíku z roztoku je proces zpomalen údajně také tím, že musejí nejprve vzniknout dost velké bublinky, aby se dostaly na vodní hladinu.
Oxid zinečnatý, zatím hlavní účinný materiál nanostromku, dokáže absorbovat ultrafialovou část spektra. To je také výhodné, protože zde má záření větší energii než ve viditelné oblasti (živé rostliny si práci s UV zářením mohou jen těžko dovolit, protože příliš energetické fotony by poškozovaly buněčnou mašinerii). Jediná potíž je zatím v tom, že oxid zinečnatý není dostatečně stabilní, takže příslušný generátor vodíku by měl omezenou životnost. Zkoumají se proto i další materiály.
Projekt vedl profesor Deli Wang z UC San Diego Jacobs School of Engineering. Článek o této technologii se objevil v časopisu Nanoscale.
Zdroj: Physorg.com
