Starověká věda bývá často označována za netechnologickou a nepraktickou. Není to ovšem tak docela pravda.
Řekové objevili velké množství mechanických pomůcek. Znali např. čerpací kolo, kladku, soustruh či jednoduchý jeřáb. Na počátku našeho letopočtu se pak objevil i lodní jeřáb s kladkostrojem. Objev páky byl připisován Kynirasovi Kyperskému a v jejím nasazení např. k čerpání vody ze studny bylo dosaženo velké důmyslnosti.
Používány byly rotační mlýny i zařízení na lisování oliv či mletí rudy založené na principu šroubu. Vitrivius popsal také vodní kolo fungující ve svislé poloze, přičemž energie je v tomto případě na mlýnským kámen transformována převodem. Kromě mletí zrní možná vodní kola sloužila i k řezání mramoru – šlo tedy o jakousi vodní pilu.
K nejrychlejšímu tempu technologických inovací došlo zřejmě v helénistické době ve 3.-1. stol. př. n. l. Objev parního stroje přiblížil tehdejší svět na samý práh průmyslové revoluce. V římském období následovala už spíše stagnace; z vynálezů učiněných Římany stojí za zmínku např. beton.
V helénistickém období dokázali stavitelé budovat obrovské lodě, přístavy a průplavy. Spojeno bylo Středozemní a Rudé moře (předchůdce dnešního Suezského průplavu), naproti tomu v případě prokopání Korintské šíje zůstalo pouze u plánů. Zajímavým druhem staveb byly majáky. Nejznámější stál na ostrově Faru proti alexandrijskému přístavu a byl pokládán za jeden ze sedmi divů světa.
Největší proslulosti mezi starověkými mechaniky dosáhli zřejmě Archimédes, Herón z Alexandrie a Ktésibios. Archimédes kromě objevu známého zákona o vztlaku těles v kapalině (a následné nudistické exhibici na syrakuských ulicích) dokázal přijít i s řadou praktických aplikací. Jeho hydraulické stroje (kromě použití ve vojenství – viz pokračování tohoto článku) uměly čerpat vodu či lisovat olivový olej.
Archimédův současník Ktésibios pak zkonstruoval přesné vodní hodiny (klepsydry – v antice byly na veřejných místech mimochodem běžné i hodiny sluneční), varhany na vodní pohon a hasičskou stříkačku fungující na stejném principu jako ta moderní.
Heróna z Alexandrie bychom mohli pokládat za objevitele robotiky. Zvlášť si oblíbil různá uměle poháněná loutková divadla. Využil spojení více kladek o nestejném průměru, díky čemuž jeho postavy dokázaly měnit rychlost pohybu. Herón sestrojil několik zařízení, která využívala vodní pohon; jeho umělí ptáci nejenom mávali křídly a otvírali zobáky, ale díky současnému pohybu vzduchu píšťalou také zpívali. K velmi elegantním hračkám patří také varhany poháněné větrným mlýnem či mechanismy, které získávaly energii z pohybu padajícího závaží. Působivá byla konstrukce zařízení, které při zapálení ohně automaticky otevíralo chrámová vrata. Za zmínku stojí rovněž Heronův zájem o ozubená kola; výsledkem byl systém pro měření ujeté vzdálenosti – něco podobného dodnes využívají cyklisté. A nakonec, Herón zkonstruoval i první parní stroj, pokládal však zařízení za hračku určenou k pobavení a nijak se nezajímal o možnosti praktického využití – zde je tedy obecně rozšířená představa o "netechnologické" antické vědě oprávněná.
(pokračování)
