Armáda odedávna upřednostňovaly fungující technologie před dokonalými teoriemi. Vojenství tak bylo jedním z faktorů, které vědu odedávna táhlo k praktickým aplikacím.
Staří Řekové znali velké množství různých válečných strojů, které se dnes můžeme setkat např. pod označením balista, palintonon, katapulta či areotonon. Poslední typ stroje vystřeloval projektily pomocí vzduchové energie uvolněné z jakýchsi pneumatických válců. Dostřel byl (pro lehčí předměty typu šípů) až 1 km. Jiné stroje se napínaly pomocí kladkostrojů, rumpálů, kladek či ozubených soukolí a dokázaly metat těžké kamenné koule.
Tzv. polybolon byl starověký metací stroj, u kterého známe přímo i vynálezce – ve 3. století př. n. l. ho zkonstruoval Dionýsos Alexandrijský na žádost obyvatel ostrova Rhodu. Šípy se do stroje automaticky podávaly se zásobníku a stroj střílel jeden za druhým. Šlo tedy o antickou obdobu dnešního kulometu. O konstrukci metacích strojů byla dokonce sepsána celá kniha, Belopoiika od Filóna Byzantského ze 3. stol. př. n. l.
Existovaly samozřejmě také berany, želvy a různé stroje obléhací. Berany bývaly vožené na kolech na podvozcích a proti obráncům kryty stříškou. Někdy celá konstrukce dosáhla takové výše, že už je na místě mluvit spíše o obléhací věži. Zřejmě jedním z největších případů nasazení obléhacích strojů bylo dobití fénického města Tyru Alexandrem Makedonským. Často je zmiňuje i Caesar ve svých Zápiscích o válce galské.
Dostáváme se opět ke jménům zmíněným v předcházejícím dílu našeho miniseriálu. Zatímco Ktésibios sestrojil pneumatický samostříl, Archimédes vylepšil válečné stroje tím, že se mu podařilo zvětšit jejich rozměry a jejich sílu díky přidání páky. Když Římané obléhali Syrakusy, Archimédovy stroje dokázaly lapit a vyzdvihnout celou loď, pokud se neopatrně přiblížila k hradbám města.
Nejznámějším Archimédovým činem je samozřejmě zapálení římských lodí prostřednictvím soustředěných slunečních paprsků. Podle některých verzí toho mělo být dosaženo odrazem od zrcadel, jiné prameny zmiňují lesklé kovové štíty. A podle ještě jiných zdrojů se v tomto případě jedná o legendu a nic z toho se ve skutečnosti nestalo.
Možná nejznámější antickou zbraní je tzv. řecký oheň. Označení zbraně za "antickou" je zde ovšem lehce zavádějící, protože vynález byl zřejmě poprvé použit až Byzantinci proti Arabům, tedy už po skončení vlastního starověku.
Řecký oheň se údajně nedal hasit vodou, ale pouze octem. Jednalo se o zápalnou kapalinu, která dokázala hořet i na vodní hladině, a proto se používala především v námořních bitvách. Přesné složení zápalné směsi není známo, ve starověku se ovšem vyrábělo hned několik podobných třaskavin, v nichž se míchal ledek, síra, pryskyřice, nafta či nehašené vápno (právě směs nafty a nehašeného vápna může vzplát na vodní hladině, když teplo uvolňované hašením vápna způsobí vznícení nafty).
Vlastnosti řady směsí se již blížily střelnému prachu, který však v antice znám nebyl. Známé naproti tomu byly jakési obdoby současných plamenometů.
