Před 60 lety, 8. září 1944, dopadla poprvé bez jakéhokoli varování na střed Londýna „zázračnou zbraň“ nacistické Třetí říše, raketa V-2. Jaké bylo pozadí vývoje této rakety a proč tento projekt, ačkoli Angličanům tolik znepříjemnil závěr války, nakonec nesplnil Hitlerovo očekávání?
Tajné středisko pro vývoj raket v Peenemünde na ostrově Baltském moři ožilo v roce 1939, kdy byly uvolněny značné částky na výstavbu budov. Nad nacistickým raketovým projektem zde bděl plukovník Walter Dornberger (1895-1980), přičemž do čela inženýrů a vědců byl brzy dosazen mladý Wernher von Braun (1912-1977), pod jehož vedením zde pracovala výkonná skupina, která dosáhla svého cíle i navzdory počáteční skepse špiček Třetí říše. Je nutno poznamenat, že se projevila zvláště Hitlerova zásadní nedůvěra vůči všem inovacím. Hitler se totiž navzdory všeobecnému současnému mínění zpočátku o vývoj této zbraně vůbec nezajímal.
První oficiální předváděcí start dálkově řízené rakety proběhl již 13. června 1942. Zúčastnili se ho i zástupci vedení, např. Albert Speer či polní maršál Erhard Milch. Speer popsal tento pokusný výbuch ve svých pamětech těmito slovy: „Před námi na mýtině mezi borovicemi trčel bez jakékoliv podpůrné konstrukce neuvěřitelně působící trup s výškou tří pater. Dornberger a von Braun včetně jeho štábu byli na výsledky prvního startu zvědaví stejně jako my. Věděl jsem, jaké naděje mladý vynálezce vkládal do tohoto pokusu, který sloužil nejen vývoji nové zbraně, ale znamenal krok do technické budoucnosti. Lehké páry ukazovaly, že nádrže už byly naplněny palivem. V určené vteřině, napřed jakoby váhavě, ale pak s řevem uvolněného obra se raketa pomalu zvedla z podstavce. Na zlomek vteřiny se zdálo, že stojí na šlehajícím proudu plamenů, aby pak s vytím zmizela v nízké oblačnosti…“
I když ovládání rakety selhalo (kolos dopadl kilometr od skupiny přihlížejících), technici byli přesto spokojeni. Podařilo se jim totiž vyřešit nejpalčivější problém, jímž byl samotný start rakety. Druhá raketa již nevybočila z vypočítané trasy sto devadesáti kilometrů a dosáhla cíle s odchylkou pouhých čtyř kilometrů, což bylo znamenité. Speer k tomu poznamenává: „Poprvé jsem viděl důkaz lidské vynalézavosti, která se dotkla ve výšce stovky kilometrů vesmíru. Vypadalo to jako vkročení do snu.“ Po tomto úspěchu začal o raketový program jevit živý zájem i Adolf Hitler. Dokonce nerealisticky požadoval, aby pro první nasazení rakety bylo k dispozici pět tisíc kusů, což mu museli jeho podřízení opatrně vymluvit.
Koncem roku Hitler podepsal rozkaz k sériové výrobě smrtonosných raket, ačkoli projekt, jak von Braun upozorňoval, nebyl ještě vývojově dokončen. Riziko na sebe vzal Albert Speer. O půl roku později byl Hitlerovi v přítomnosti Speera, Dornberga a von Brauna promítnut film, díky němuž mohl vůdce poprvé vidět nejen bezpilotní střely V-1, ale i V-2 (později pojmenovanou Vergeltungswaffe, odvetná zbraň), „majestátní divadlo rakety zvedající se ze země a mizející ve stratosféře“. Hitler byl nadšen, a to jak raketami, tak i zápalem geniálního technika Wernhera von Brauna, jenž mu bez ostychu a s mladistvým nadšením vysvětloval své velkolepé plány. Ihned po tomto setkání Hitler osobně podepsal listinu, ve které von Brauna jmenoval profesorem. Ve svém bunkru vojenskému vedení sdělil, že tyhle bezpilotní střely a zvláště rakety A4 (později tajně označeny jako V-2) rozhodnou válku a že od této chvíle budou ve zbrojním programu stejně důležité jako dosud jím protěžované tanky.
Jedním ze špatných rozhodnutí, které nakonec rovněž vedlo ke zpoždění výroby raket, bylo, že tento projekt svěřil nikoli Speerovi, ale Heinrichu Himmlerovi, říšskému šéfovi SS. Velkovýroba raket tedy měla záviset na SS. Pod jejich taktovkami byly zbudovány rozsáhlé podzemní prostory v pohoří Harzu, kde museli v nelidských podmínkách pracovat vězni koncentračního tábora Dora. Himmler dokonce na jaře 1944 nechal zatknout Wernhera von Brauna. Ačkoli byl šéfkonstruktér na přímou intervenci Hitlera záhy propuštěn, mezi vědci a inženýry raketového štábu to vyvolalo zděšení. Himmler navíc určil pro program stavby raket zodpovědného Hanse Krammlera, bezohledného a fanatického esesmana, jemuž konstruktéři raket ani trochu nedůvěřovali.
Na podzim roku 1943 se zjistilo, že sériovou výrobu dalekonosných raket nebude tak snadné ihned zahájit. Ukázalo se také, jak ostatně von Braun varoval, že projekt raketové technologie není bez chyb. Zvláště při ostrých střelbách k nevysvětlitelným předčasným explozím nálože při návratu do atmosféry. Výroba každé rakety V-2 vyžadovala stejný počet pracovních hodin jako šest stíhacích letounů. Rozdíly mezi kusovou a sériovou výrobou byly obrovské a odpovědní inženýři museli vychytat ještě řadu nedostatků – s postupujícími spojeneckými armádami to bylo čím dál složitější.
Pravda totiž je, že Britové o tajném projektu ve vývojovém a pokusném středisku v Peenemünde věděli hned od začátku války. Jejich informace sice nebyly přesné, ale umožnily jim zaměřit se na právě na toto centrum, takže od léta roku 1942 bylo Peenemünde pravidelně sledováno průzkumnými letadly. Ministerský předseda Winston Churchill, jenž byl o výsledcích těchto pozorování přímo informován, byl znepokojen možnostmi těchto zbraní. Ohrožení se jevilo jako velice vážné.
Z tohoto důvodu bylo Peenemünde cílem soustředěného bombardovacího náletu, který se uskutečnil 18. srpna 1943 a jehož se účastnilo bezmála 600 těžkých bombardérů. Proti nim ovšem poslali nacisté stíhačky, které měly znemožnit cílené nálety. Ačkoli hmotné škody na středisku byly menší, než Angličané předpokládali, měly zásadní význam a značně zdržely rozběh výroby raket. Tím, že byl zasažen mateřský závod v Peenemünde, se podstatně zpozdilo zdokonalování a výroba raket V-2. Němci navíc byli nuceni přemístit vývojové centrum mimo akční rádius britských bombardérů. Churchill později ve svých rozsáhlých válečných pamětech napsal: „Útok na Peenemünde, tak draze zaplacený (poznámka: oné noci bylo sestřeleno na čtyřicet bombardérů), sehrál významnou a rozhodující roli ve všeobecném průběhu války. Nebýt tohoto náletu a následujících útoků na odpalovací zařízení ve Francii, mohl by Hitlerův raketový útok na Londýn začít už počátkem roku 1944.“
Obdobně se vyjádřil i generál Eisenhower, který ve vzpomínkové knize „Invaze do Evropy“ dokonce napsal: „Bylo pravděpodobné, že kdyby se Němcům podařilo rakety zdokonalit a nasadit o šest měsíců dřív, naše invaze do Evropy by byla mimořádně obtížná a snad i nemožná.“
Přesto nezůstal Londýn ušetřen. Protože se do doby, kdy je nacisté V-2 použili, ocitla vybudovaná odpalovací zařízení na území severní Francie v rukou spojeneckých sil, jimž velel generál Montgomery, musely být rakety odpalovány z provizorních postavení v Holandsku, která byla dvakrát tak daleko, takže V-2 zasahovaly cíl s mnohem menší přesností, než se počítalo. (Nejprve byly v druhé polovině června použity střely V-1. Jednalo se o létající pumu s raketovým pohonem, která mohla nést více ne 800 kg trhavin na vzdálenost 600 km. Malá výška letu, dosahující asi 1000 m, ovšem činila V-1 velmi zranitelnou vůči spojeneckým stíhacím letounům a balónovým bariérám. Z dvou tisíc odpálených střel dosáhla Londýn asi polovina.)
V noci z 7. na 8. září roku 1944 byly na Anglii odpáleny první rakety. Nebylo jich naštěstí pět tisíc najednou, jak si představoval Hitler, nýbrž dvacet pět, a ne najednou, nýbrž postupně během deseti dnů. V-2, předchůdce mezikontinentálních balistických raket, létala rychlostí 6000 km za hodinu a nesla asi 900 kg trhavin. Její dolet činil přes 300 km. Později bylo odpáleno nemalé množství těchto raket, dosahujících pětinásobné rychlosti zvuku. Jedna raketa dokázala zničit celý blok domů a škody způsobené raketovým ostřelováním Londýna byly obrovské, ale na průběh války to již nemělo žádný vliv.
17. září 1944 Spojenci namísto frontálního útoku, který Hitler a jeho generálové očekávali, napadli nečekaně leteckými výsadky klíčové mosty v Holandsku. Cílem útoku bylo získat kontrolu nad důležitými mosty od Eindhovenu až k mostu přes Rýn a Arnhemu. Britské a americké obrněné čelní oddíly pak vyrazily takto vytvořeným koridorem na sever: jejich cílem bylo odříznout německá vojska v Holandsku a zničit odpalovací zařízení pro V-2 nedaleko Haagu. „Není divu,“ napsal David Irving v knize Hitlerova válka, „že Hitlerovi při této zprávě poklesla kolena.“ Vůdce se o pár dnů později zhroutil kvůli silným bolestem hlavy a žaludečním křečím. Nepochybně věděl, že je to začátek konce, ale přesto vydal rozkaz, podle něhož měla nacistická strana zřídit Volkssturm, domobranu. Na začátku října začal mohutný ruský útok…
(Dodatek: Wernher von Braun se nakonec stal zajatcem americké armády a s celým svým štábem se přesídlil do Fort Bliss v Texasu. Dostal k dispozici budovu bývalé nemocnice. Z Německa byly do Spojených států dopraveny všechny plány, výkresy, vývojové studie a několik kompletních balistických raket V-2. V roce 1946 vydala americká vláda úřední zprávy, že v USA pracuje asi 300 německých a rakouských raketových odborníků. Wernher von Braun měl zásadní podíl na rozvoji amerického kosmického programu, včetně projektu Saturn-Apollo).
Více informací:
http://www.v2rocket.com/
Poznámka Pavel Houser: Z lidí, kteří zemřeli v Londýně následkem německého bombardování raketami V1 a V2, bývá uváděna např. první šachová mistryně světa, Česka Věra Menčíková-Stevensonová (* 1906). Menčíková zahynula 27. června 1944, tedy ještě před útoky raketami V2. Není mi však známo, zda skutečně padla za oběť raketě V1, nebo nějakému jinému německému bombardování.
