Ve hrách s nenulovým součtem a opakováním se za těchto podmínek ustaví „hodné/altruistické“ (byť ne absolutně, ale podmíněně) strategie, jako je známá Půjčka na oplátku. Na toto téma se zde již psalo několikrát, zájemce lze odkázal i např. na Dawkinsův Sobecký gen a celou řadu další literatury.
Nyní se ale objevují jiné modely, které prý mají ukazovat, jak i za podmínek hry s nenulovým součtem mohou uspět strategie zlé. Alespoň to tvrdí William Press z University of Texas (Austin). Zaměřil se na opakované utkávání dvou hráčů.
V textu se operuje s racionální strategií i teorií mysli, nemohu bohužel říct, že bych podstatu pochopil :-(. Má snad jít o to, že i proti zrazující strategii se vyplatí zkoušet spolupracovat, proto se pak vyplácí i podvádění.
Pro zájemce: Shrnutí na New Scientist
Poznámky:
– Závisí optimální strategie na tom, jak moc je hra nenulová, nebo je to už jedno (alespoň pro počet kol blížících se k nekonečnu)?
– Půjčka na oplátku, která je občas zlá (podrazí), se testovala už v původních modelech. Uspěje třeba proti půjčce na dvě oplátky, ale jinak hrozí, že vyvolá řetězec vzájemných odvet, např. i sama proti sobě. Čili to asi nebude tento příklad.
– Je to celé trochu divné: pokud proti sobě hrají opakovaně dva hráči, pak samozřejmě vždy zradit znamená, že nemůžu prohrát (ale sám mnoho nezískám). Pak je otázka, zda cílem je porazit soupeře, nebo maximalizovat vlastní profit. Je-li cílem porazit soupeře, jde ještě o hru s nenulovým součtem?
Zdroj: New Scientist
