Časové asymetrie na kvantové úrovni, které souvisejí s rozpadem kaonu a CPT symetrií, vedou k úvahám o tom, že na mikroúrovni nemusí platit zákon zachování energie. Co z toho vyplývá?
Protože přes Planckovu konstantu neurčitosti je energie svázána právě s časem, nemůže být v malých časových úsecích vlastně zaručen zákon zachování energie. Díky náhodným fluktuacím je možné si jaksi vypůjčit energii z ničeho.
Dokonce i vakuum tedy jaksi vře energií, má něco na způsob klidové energie a dochází v něm k fluktuacím. Fluktuace energie může dokonce vést i ke vzniku páru částice-antičástice. Z vřícího vakua, “z ničeho”, mohl takovou fluktuací povstat i sám vesmír. Tato teorie by oproti stávajícím představám měla jednu výhodu: odstraňovala by singularitu, tedy stav, kdy neplatí/nedávají smysl známé fyzikální zákony. Právě modely vesmíru bez singularity se ve svých posledních pracích hodně zabývá Stephen Hawking.
Osobní a poněkud povrchní analogie, která by snad mohla vysvětlit, proč existuje "spíše něco než nic" :-): nicota by byla jako zcela klidná hladina. Je ovšem pravděpodobnější, že hladina bude nějak náhodně zvlněná. Na otázku, proč existuje něco a ne nic, by tedy šlo odpovědět, že “nic” je zřejmě nestabilním stavem – a protože v něm neplyne čas, vlastně pořád existuje něco.
Původní idea vesmíru jako fluktuace vakua by vyžadovala stejné množství hmoty jako antihmoty, což ve známém vesmíru evidentně neplatí. Pokud se však na věc podíváme z hlediska energií, je možné, že celková energie vesmíru je vlastně nulová: kladná "energie hmoty" je vyvažována zápornou gravitací. Skutečně, energie vztažená ke gravitační síle se někdy uvažuje jakoby se záporným znaménkem. Takže je otázka, zda vesmír je tedy vůbec něco jiného než ono nic :-).
