***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Jistě to nevíme. V tomto prvním období by však život nejspíše zase zanikl a naše „větev“ musela vzniknout znovu. Zárodečná moře byla tehdy opakovaně likvidována pády těles, které měly v průměru více než 20 km. Pravěké oceány se v takový okamžik proměnily v páru, která znovu kondenzovala po tisíce let.
Hlavní období srážek, při kterých se vařila voda, pak skončilo asi před 3,9 miliardami let.
Zhruba v té době by snad mohly být příznivější podmínky než dnes i na Marsu či na Venuši.
A teď naopak přesun do daleké budoucnosti. Za 7 miliard let bude Slunce rudým obrem a Země už bude zničena vnějším obalem této hvězdy. Ledová krusta na Jupiterově měsíci Europě roztála a oceány se vypařily. I pokud někdy na Europě nějaký život byl (což ale podle autorů nepřichází prakticky v úvahu, např. vzhledem k míře tvrdého záření, kterému je Europa vystavena vzhledem ke své blízkosti k Jupiteru), nyní je tento Jupiterův měsíc neobyvatelný.
Nicméně podmínky pro vnik života snad v tuto chvíli existují ještě dále od rudého obra. Na Saturnově měsíci Titanu roztávají zmrzlé oceány tvořené především ethanem. Z pestré směsi organických látek by pak mohl povstat poslední život ve sluneční soustavě – jen „nakrátko“ (na několik set milionů let), protože období rudého obra brzy skončí, slunce se stane bílým trpaslíkem vydávajícím slabé „studené“ světlo a zbytek sluneční soustavy definitivně zmrzne…
Zdroj: Peter Ward – Donbald Brownlee – Život a smrt planety Země, Argo a Dokořán, Praha, 2004
