Téměř před 400 lety, 10. 12. 1603, zemřel anglický lékař a přírodovědec William Gilbert, průkopník vědy o magnetismu.
William Gilbert (1544-1603), lékař a vědec období vrcholné renesance, je velkou postavou západní vědy, i když neprávem poněkud opomíjenou. Byl to on, kdo zavedl pojmy elektrická přitažlivost, elektrická síla a magnetické pole. A kdo jako první dokázal, že Země se chová jako magnet.
Narodil se v Colchesteru, v městečku poblíž Londýna. Ve 14 letech byl poslán na studia, na proslulou univerzitu v Cambridge, kde se seznámil s učením Aristotela, Galéna, Ptolemaia a dalších autorit tehdejšího vědění. Poté, co vystudoval medicínu, začal v pětadvaceti provozovat lékařskou praxi v hlavním městě anglického království. Záhy získal pro své léčebné umění proslulost a na sklonku života se dokonce stal osobním lékařem královny Alžběty I.
Kromě lékařské praxe se Gilbert po celý život zabýval studiem přírodovědy, a to jak teoretickým, tak praktickým. Zabýval se zejména elektřinou a magnetismem a byl jedním z prvních, kdo položili exaktní základy tomuto oboru fyziky. Je třeba si uvědomit, že o elektrodynamice tehdy neměl nikdo ani ponětí, poznatky o projevech elektrické síly a magnetismu byly nepatrné a velmi kusé. Např. souvislost jevů při třením jantaru s elektrickými ranami ryb a s bleskem zůstala záhadou až do 18. století. V očích Gilbertových současníků byl blesk a hrom pouze pádným důkazem přítomnosti mocného boha, který z nebes trestá hříšné lidstvo. Projevy magnetismu byly sice známy, ale byl panovaly kolem nich pouze fantastické dohady – jedním z nich bylo např. přesvědčení, že na pólu země existuje nesmírná magnetická hora, chránící bránu do ráje před hříšnými smrtelníky. Jiná teorie pravila, že magnetická síla pochází z hvězd, přesněji z Polárky. Za příčinu magnetismu se také považovaly jakési výpary, které vycházejí z magnetů (magnetická effluvia) a které se šíří pomocí neviditelných paprsků.
Navzdory těmto legendám využívali již dlouhou dobu mořeplavci kompas, který se z Číny přes Indii a Persii dostal ve 12. století do Evropy (poznámka Pavel Houser: podle jiných názorů je evropský vynález kompasu nezávislý). Z konce 13. století se dochovala i první „seriozní“ práce o magnetismu, kterou napsal francouzský mnich Peregrinus. Obsahuje nejen popis záhadné síly a jejích projevů, ale i návod k zhotovení kompasu s magnetkou.
Než Gilbert formuloval svoje poznatky, uvažovali i nejvěhlasnější vědci o magnetismu jako o síle, jež stojí na hranici mezi jevy fyzickými a spirituálními. Gilbert si na základě Peregrinova návodu zkonstruoval kompas, s nímž prováděl řadu pozorování. Tak objevil, že všechny magnety mají dva póly. Ty, které směřují magnetku na stejnou stranu, se odpuzují, opačné se ale přitahují. Dále experimentálně zjistil, že nikdy nelze jeden pól izolovat samostatně. Na základě pozorování došel k názoru, že se Země chová jako magnet s póly, jež jsou totožné s póly zeměpisnými. Objevil magnetickou indukci, tedy zmagnetizování železného předmětu magnetem.
Jako první zdůraznil rozdíly mezi jevy elektrickými (jimž dal jméno) a jevy magnetickými. Pokusně rovněž dokázal, že řada látek, např. pryskyřice či sklo, přitahují lehké předměty, pokud jsou třeny. Sestrojil elektroskop (Gilbertovo versorium). Tím položil základy elektrostatiky. Všechny své poznatky sepsal v knize Nový přírodozpyt o magnetech a tělesech zmagnetovaných a velkém magnetu zemském (De Megnete, Magneticisque Corporibus, et de Magno Magnete Tellure, Physiologia Nova), která vyšla v Londýně v roce 1600. Kniha obsahuje šest částí a ne náhodou je považována za základ nauky o elektřině a magnetismu. A co víc, jde vlastně také o jednu z prvních významných prací experimentální fyziky. Inspirovala řadu jeho pokračovatelů, od R. Descartese po J. Du Faye a B. Franklina.
