Anorganické sloučeniny obsahující trojmocný arsen jsou již mimořádně akutně toxické, ty s pětimocným arsenem v molekule jsou rovněž toxické. Rizikové jsou též svými karcinogenními účinky. Možná je i forma As–III, která se vyskytuje u nejjedovatější anorganické sloučeniny arsenu, plynného AsH3, známého jako arsan. Hodnota LD50 pro tuto sloučeninu činí pouhé 3 mg/kg. Zvláště v případě oxidu arsenitého, známého jako arsenik, utrejch nebo otrušík, se jednalo o nejvyužívanější toxickou látku po několik tisíciletí.
Přestože se oxid arsenitý s jistotou používal pro travičské účely již dříve, první doloženou obětí tohoto jedu byl Britannicus, syn císaře Claudia. Císařovou čtvrtou ženou se po násilné smrti Valerie Messaliny stala jeho vlastní neteř Agrippina. Z jejího popudu zasnoubil svou dceru a Britannicovu sestru Octavii s Agrippininýmsynem Luciem a zároveň Lucia adoptoval za právoplatného
syna. Tím zpečetil svůj osud i osud svých dětí. Podle juliánského kalendáře 13. října v časných ranních hodinách v roce 54 císař Cladius zemřel na následky prudké otravy. Ta je připisována správně Agrippině a nesprávně houbovým jedům, odborný rozbor této vraždy však není předmětem této knihy.
Smrt Claudiova znamenala i rozsudek smrti nad Britannicem. Byl otráven o několik měsíců později, v prosinci roku 55, opakovanými dávkami oxidu arsenitého. Lucius přijal nové jméno Nero a v sedmnácti letech se prohlásil za císaře.
Octavia skončila svůj život o 7 let později za pohnutých okolností, snad sebevraždou.
Oxid arsenitý se nejčastěji označuje jako arsenik. Poznamenejme pro přesnost,20 že v angličtině se tento výraz (arsenic) používá jak pro trojmocný arsen v As2O3, tak pro elementární As.
Tato skutečnost je poněkud matoucí a může způsobovat nepřesné interpretace. Slovo je odvozeno od perského výrazu zarnikh, který se ve foneticky shodné podobě používal i v aramejštině a arabštině pro označení žlutého až bronzově zlatavého minerálu auripigmentu, chemicky As2S3. Přestože auripigment ve své struktuře neobsahuje atomy zlata, jeho charakteristická barva z něj činila vyhledávaný minerál. Spolu s dalším důležitým minerálem s obsahem As, pozoruhodně červeným realgarem (AsS), Araby označovaným jako sandarach, se auripigment používal ve starověké Číně, Indii, Persii a arabských zemích v řadě léčivých směsí působících proti nepřebernému počtu onemocnění. Egyptské a římské dámy si minerály v jemně mleté podobě oblíbily jako oční stíny a výrazná barevná líčidla. Poznamenejme, že toxicita sulfidických sloučenin arsenu je poměrně nízká.
Pražením auripigmentu i realgaru za přístupu vzduchu vzniká naopak mimořádně jedovatý oxid arsenitý, pro který Řekové přejali původní označení pro auripigment. Nazvali jej arsenikon, což v jejich jazyce znamenalo mužný nebo silný.
Z této „mužné“ substance se v průběhu staletí stal jednoznačně nejzneužívanější jed lidské historie. Jeho příprava byla jednoduchá, dostupnost všeobecná, vzhled nevinný – bílý prášek, bez chuti a zápachu, dobře rozpustný ve vodě i alkoholu.
Dávka k vyvolání smrtelné otravy se může velmi odlišovat. V závislosti na individuální vnímavosti činí 0,1 g až 1 g. Oxid arsenitý byl bezkonkurenčně nejužívanějším nástrojem travičů v historii lidstva, jakýsi král mezi jedy. V dobách, kdy se o kriminálních případech již vedly přesnější záznamy, se toto označení jednoznačně potvrdilo. Mezi lety 1820–1860 bylo v Anglii, Německu, Španělsku a Francii na 1000 kriminálních případů otrav, 350 až 500 spojených přímo s oxidem arsenitým.
Desítky dalších známých jedů, jako např. strychnin, atropin, sloučeniny rtuti, kyanid draselný, faloidin, se „musely“ podělit o zbývající místa, přičemž na druhý v řadě jich připadalo ne více než padesát.
Oxid arsenitý se zpravidla aplikoval v primární podobě jako přídavek do nápojů nebo potravin. V pozdějších dobách, od 15. století, kdy byli traviči běžně zaměstnáváni na šlechtických, církevních a královských dvorech, byl kombinován s řadou dalších toxických substancí přírodního původu. Tyto jedy se vyznačovaly mimořádným účinkem, často velmi selektivním, vyvolané otravy v podstatě kopírovaly příznaky běžných onemocnění s fatálními následky, odlišit otravu od přirozeného úmrtí nebylo s ohledem na tehdejší znalosti možné. Některé šlechtické rodiny, zvláště v renesanční Itálii a Španělsku, střežily jako rodová tajemství složení svých vlastních jedů. Ty opakovaně sloužily pro vypořádávání nevyrovnaných účtů a k odstraňování nepřátel, nadbytečných příbuzných nebo k redukci počtu oprávněných dědiců v pozůstalostním řízení. Také když dědic již nechtěl dále čekat, protože movitý dědeček, případně jiný příbuzný stále nehodlal završit svou pozemskou pouť, nabízel se oxid arsenitý.
Toto jeho použití bylo tak rozšířené, že se pro něj již v 16. století vžilo ve Francii označení27 poudre de succession, prášek dědictví.
…
Mimořádně nápadité bývaly aplikační cesty neboli způsoby a formy podání toxické substance.
Jedem se napouštěly košile, korzety, paruky. Jed se ukrýval do kosmetických přípravků – pudrů, krémů, líčidel. Nasypat jed do nápoje nebo do jídla u oběda, případně vyměnit lékařem předepsanou medicínu za toxickou substanci stejného vzhledu, se považovalo za diletantství. Naivní milenka vlivného muže dostala darem otrávenou rtěnku, stávalo se však, že zemřela dříve, než stačila hlavní oběť zločinu políbit. Sledovaly se zvyklosti vyhlédnuté oběti. Zbožný církevní hodnostář čítával každý večer při svitu svíce ve svém breviáři, při otáčení stránek si slinil prsty. Travič si jeho knihu krátce a tajně vypůjčil, nikoliv však, aby si sám početl v poučných životopisech svatých. Knihu záhy vrátil, avšak s rohy stránek napuštěnými jedem. I nabízené jablko mohlo být otrávené. Jak se dalo účinně ochránit? Nejlépe jablko rozkrojit – každý dostal polovinu a vrah jistě nechtěl obětovat svůj život. Samozřejmě že ne. Ovšem stačilo, když jednu stranu čepele nože natřel travič jedem a druhou nikoliv. A pak už jen nezapomenout, která polovina jablka byla určena oběti…
Ne vždy usiloval travič nebo travička o smrt oběti. U nové královy oblíbenkyně postačilo, aby se jí po přiměřené dávce toxické látky podávané delší dobu doposud krásná pleť pokryla nevzhlednými keratózami (zrohovatěním kůže). I to je jeden z typických projevů chronické otravy oxidem arsenitým.
Mezi obávané historické postavy, které bezpochyby oxid arsenitý používaly,10, 18, 19, 21, 27 patřily francouzská královna a regentka Kateřina Medicejská, papež Alexandr VI. Borgia, jeho syn Cesare Borgia, dominikánský fundamentalista Savonarola, zřejmě i Alžběta Báthoryová, milenka francouzského krále Ludvíka XIV. Françoise Athénais, markýza de Montespan, a mnozí další.
…
I v české historii nalézáme řadu případů otrav touto sloučeninou, často v situacích, za kterých se dály dějinné zvraty. Německý císař Ota III. zemřel velmi mladý,ve 22 letech roku
1002 v důsledku otravy arsenikem. Tento muž založil v roce 996 tzv. Východní marku, Ostarrichi – Österreich (dnešní Rakousko). Do našich dějin se zapsal především úspěšnou snahou o svatořečení
Vojtěcha Slavníkovce v roce 999. Náhlé úmrtí Jana Zhořeleckého, nejmladšího syna Karla IV., ve věku 26 let roku 1396 je zřejmě možné též připsat na vrub arseniku. Těžkou otravu, opět pravděpodobně oxidem arsenitým, prodělal i jeho bratr Václav IV. Ten se však zotavil. V předvečer stavovského povstání v listopadu roku 1618 náhle umřel Albrecht Jan Smiřický, 24letý mladík, radikální vůdce českých stavů. Jeho autorita byla tak velká, že byl dokonce považován za jednoho z možných kandidátů na českou královskou korunu. Přestože se občas v souvislosti s jeho
úmrtím zmiňuje tuberkulóza nebo cholera, otrava oxidem arsenitým je zde pravděpodobnější variantou. Pokračovat bychom mohli ještě velmi dlouho.
Tento text je úryvkem z knihy
Petr Klusoň: Jedová stopa, Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele
