K tomuto závěru došli výzkumníci z University of Waterloo. Uvádějí, že do svého modelu zahrnuli třeba i cykly sluneční aktivity. V 70. letech, od kdy se má oteplovat, totiž v atmosféře rostla nejen koncentrace CO2, ale i freonů. Přitom teď koncentrace oxidu uhličitého roste vesele dál, ale od roku 2002 se naopak mírně ochladilo (i když jistě – zkuste to vykládat alarmistům). Došlo k tomu – alespoň dle nové hypotézy – právě kvůli poklesu koncentrace CFC. Přitom šlo o vedlejší efekt, od 80. let se použití CFC omezovalo(tzv. Montrealský protokol) ne kvůli oteplovací panice, ale vzhledem k reálnému poškození ozonové vrstvy. Reakce CFC s ozonem a dalšími látkami v atmosféře jsou podle nového přístupu odpovědné jak za ozónovou díru, tak i za oteplování.
Pokud se do modelu zahrnou cykly sluneční aktivity, vývoj teploty s koncentrací oxidu uhličitého údajně nekoresponduje prakticky vůbec, u CFC je korelace naproti tomu 97 %. Naopak u koncentrace CO2 vědci upozorňují, že rostla už od poloviny 19. století s nástupem průmyslové revoluce. Oteplovat se ale začalo víceméně až od roku 1970, kdy právě nastoupily freony.
Protože do budoucna bude koncentrace CFC dále mírně klesat, můžeme tedy v příštích desetiletích (model je navržen na dalších 50-70 let) očekávat spíše mírné, kolísavé ochlazení. Naopak hladiny moří mají ještě nějakou dobu stoupat v důsledku toho, jak dosud poškozené ozonové díry nad póly budou přispívat k tání ledu.
Článek, založený především na datech z Antarktidy, byl publikován v International Journal of Modern Physics B. Jeho hlavním autorem je Qing-Bin Lu. Mimochodem, Lu má rovněž teorii, že destrukční reakce freonů s ozonem nespouští ultrafialové záření ze Slunce, ale záření kosmické; data ozonu totiž nevykazují vzor odpovídající 11letým cyklům sluneční aktivity.
Samozřejmě, že jde o menšinový názor, žádnou náhle zjevenou pravdu.
Zdroj: Phys.org
