Amatérský astronom Leon Stuart pořídil 15. listopadu 1953 snímek Měsíce, na jehož osvětlené části je náhodně zaznamenán světelný záblesk. Sám autor se domníval, že se mu podařilo zachytit dopad malé planetky na povrch našeho nejbližšího souseda. Po následujících padesát let se jeho fotografie stala tématem mnoha diskusí mezi příznivci a odpůrci této teorie. Diskuse, která byla znovu oživena poté, co NASA oznámila definitivní vysvětlení.
Astronomka Bonnie Buratti z JPL vyšla při své výzkumu právě ze Stuartovy fotografie, ze které odhadla energii uvolněnou při domnělé srážce planetky s Měsícem a odtud pak rozměry případně vzniklého kráteru. Ten je příliš malý na to, aby mohl být pozorován ze zemského povrchu. Naštěstí je povrch Měsíce důkladně zmapován díky řadě kosmických sond. A tak se začalo s hledáním vhodného kráteru, který by byl pozůstatkem takového impaktu. Měl by mít v průměru 1 – 2 km a prozradit se hlavně "čerstvým" vzhledem. Tedy vyšší odrazivostí ve srovnání se svým okolím a namodralým odstínem valů.
Zatímco hledání v archivu sondy Lunar Orbiter z roku 1967 očekávaný výsledek nepřineslo, detailnější data získaná sondou Clementine v roce 1994 už ano. Je jím kráter o průměru 1,5 km, požadovaného vzhledu, který leží zhruba ve středu záblesku Stuartovy fotografie. Ze znalostí přesného rozměru kráteru pak B. Buratti spočetla energii potřebnou na jeho vytvoření, která činila zhruba 0,5 megatuny TNT. To je – pro srovnání – asi 35x více než byla energie bomby, která zničila Hirošimu. Kráter vznikl při dopadu planetky o rozměru 20 metrů. Astronomka zároveň odhadla, že k podobné události dochází jednou za půl století.
Jiní astronomové ovšem s jejími závěry nesouhlasí a domnívají se, že na fotografii je tzv. stacionární meteor. Tedy meteor, který se pozorovateli jeví jako bodový, protože se pohybuje přímo k němu. Takové meteory jsou samozřejmě poměrně vzácné, ale rozhodně pravděpodobnější než dopady planetek na Měsíc. Čirou náhodou se pak tento meteor promítl na pozadí vzdáleného Měsíce.
Nalezení "čerstvého" kráteru na správném místě měsíčního povrchu není tak silným důkazem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Fotografie, na které je zachycena větší část měsíčního povrchu, neposkytuje takové rozlišení, aby bylo možno dostatečně přesně určit polohu záblesku. Rovněž argument s "čerstvým" kráterem není příliš silný. S výjimkou velmi pomalého působení kosmického záření, které postupně mění "barvu" půdy do červena, nepůsobí na Měsíci žádná jiná forma eroze. Tudíž i relativně mladý kráter může být starý třeba 20 miliónů let, jak upozorňuje Peter Brown.
Ten je hlavním autorem nedávno zveřejněné studie zabývající se četností dopadu malých planetek na Zemi, která je založena na datech získaných americkými vojenskými družicemi v uplynulém desetiletí.
A právě četnost impaktů je dalším argumentem proti teorii. Pokud by skutečně 20m těleso dopadlo na měsíční povrch v průměru jednou za 50 let, v případě Země by musela být četnost impaktů ještě vyšší. Srovnáme-li rozměry obou těles, muselo by to být zhruba každé 4 až 5 let. A taková událost by jistě neušla pozornosti vojenským družicím, které zemský povrch už zhruba 30 let sledují. Například loni v červnu odhalily impakt 10m tělesa v oblasti Středozemí, který uvolnil energii 25 kilotun, tedy 20x menší než by měl mít zmíněný "měsíční" impakt. Podle studie dojde k takové srážce průměrně jednou za 5 let. Studie je založena na analýze asi 300 impaktů. Rozdíl mezi oběma závěry je víc než zřejmý.
Z případu je mimo jiné zřejmé i to, že ani tisková zpráva NASA nemusí být žádnou definitivní autoritou. Což bohužel je občas z našich médiích možno cítit.
