Student World

Hermann Bondi, Fred Hoyle a Thomas Gold neměli v oblibě singularity typu Velkého třesku, a proto v roce 1948 přišli se svou verzí stacionárního vesmíru. Galaxie se podle nich od sebe sice vzdalují, nicméně na "hustotě" vesmíru se přitom nic nemění – hmota totiž má vznikat z ničeho. Zdá se to absurdní?

Nijak zvlášť. Podle výpočtů autorů této koncepce by k vyrovnávání "rozletu" galaxií stačilo, aby v jednom krychlovém metru vznikl jeden atom (respektive ekvivalent jeho hmotnosti – předpokládá se samozřejmě, že by vznikaly spíše elementární částice) za přibližně 10 miliard let. Ničeho bychom si tedy nevšimli a klidně si dále postulovali své zákony zachování hmotnosti.
Teorie stacionárního vesmíru byla dosti neelegantní, navíc došlo i na další problémy a ve své původní podobě je již opuštěna. Myšlenka na vznik hmoty z ničeho však úplně nezmizela, vesmír je někdy pokládán za fluktuaci vakua, které ostatně samo ze sebe generuje páry virtuálních částic a antičástic.
Zajímavá je však podprahově se vnucující úvaha, zda veškeré symetrické zákony zachování nejsou ve skutečnosti pouhými přibližnými zobecněními, že to tak "platí většinou". Mají třeba všechny trojúhelníky vždy stejný součet úhlů? Pokud by platil opak, náš svět by nebyl eukleidovský. Zakřivení se však projevuje až na kosmických rozměrech, takže náš svět "v malém měřítku" můžeme za eukleidovký pokládat. Problém začíná až ve chvíli, kdy z našich možná přibližných zákonitostí chceme odvozovat různé "teorie všeho". Ve skutečnosti totiž samozřejmě nevíme, zda jednou za 10 miliard let nějaká částice nevznikne "sama od sebe". Gauss zašel ve své zvědavosti tak daleko, že opravdu poctivě proměřoval trojúhelníky z hlediska součtu jejich úhlů, k žádnému výsledku se však nedobral

V tomto článku jsme navíc zcela pominuli možnost, že zákony jsou naopak nikoliv z reality odvozené, ale ji naopak v jistém ohledu nadřazené. Předpokládali jsme platnost Aristotelova přístupu, podle kterého jsou čísla pouze vlastnostmi věcí. Dle Platóna, Augustina, Bacona a řady dalších filosofů je nám však matematické vědění spíše vtištěno a není závislé na okolním pozorování.
K tomuto stanovisku se na konci života přiklonil do jisté míry i Albert Einstein: “Tvůrčí princip spočívá v matematice. V jistém ohledu tedy zastávám názor, že čisté myšlení může postihnout reality, jak o tom kdysi snili.” “Zkušenost ovšem zůstává jediným kritériem fyzikální užitečnosti matematické konstrukce,” dodal. (citováno podle John D. Barrow: Teorie všeho, Mladá fronta, Praha, 1996)
Otázkou tedy je, jaké zákony zachování vyplývají z "čisté matematiky". A i kdyby takto šly odvodit zákony zachování, stále zřejmě zbývá jeden typ veličin, které je třeba měřit – jde o fyzikální konstanty.

Úplně na okraj, zákony zachování je také možné chápat jako potřebu určité stálé harmonie, kterou velmi vyzdvihovali staří Řekové. Nejvyšší zákon pro ně představoval statickou harmonii, dnešní věda chápe zákon spíše jako popis jevů probíhajících v prostoru a v čase. Nicméně i tyto proměny vztahujeme k určité vlastnosti, která je tak časově invariantní.

autor Pavel Houser