Technika jihokorejských vědců popsaná ve Physical Review Letters funguje tak, že do zdi se navrtají mikroskopické otvory a vše se pak pokryje vrstvičkou plastu.
Thomas Ebbesen a jeho kolegové podnikli již v roce 1998 trochu podobný experiment, když do kovové desky navrtali otvory menší než vlnová délka použitého světla. Oproti původním předpokladům v rámci experimentu dokázalo těmito dírami projít mnohem více světla („extraordinary optical transmission“). Na zvukové vlny se ale tehdy efekt nevztahoval, dále se odrážely od pevných částí desky. Právě proto nyní výzkumníci u překážky navíc změnili vlastnosti povrchu.
Použita byla kovová deska o tloušťce 5 milimetrů, do které se vyvrtaly otvory o průměru 10 milimetrů. Tím schopnost „stěny“ tlumit zvuk kupodivu prakticky neklesla. To se ale změnilo, jakmile byla na jednu stranu kovového pásku nalepena tenká a pružná plastová membrána. Překážka náhle ztlumila intenzitu zvuku o pouhých 20 %. V samotné membráně přitom (jak se alespoň zdá z původní zprávy) žádné otvory nebyly; naměřilo se, že vibrovala s rezonanční frekvencí 1 200 Hz. V dírách se zvukové vlny přímo koncentrovaly, takže metoda by prý mohla být použita i pro zesilování původně slabých signálů.
Jiným využitím mohou být podle autorů článku aplikace v zabezpečení – stěna fyzicky chrání, ale neblokuje přehled o dění na druhé straně.
Zdroj: Phys.org
Poznámka: Ad aplikace v zabezpečení: zdá se to být v porovnání s jinými technikami přece jen komplikované, stěna sice propouští zvuk, ale není průhledná…
