pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Na první pohled působí taková myšlenka ztřeštěně, Marcus Chown (respektive David Stevenson z Kalifornské techniky v Pasadeně, který je původním autorem celé hypotézy) se ji však pokouší obhajovat následujícími argumenty:
– Viditelné světlo není pro život ve skutečnosti nutné – viz organismy obývající ztemnělé okolí podmořských vulkánů, kde se ostatně možná zrodil i vlastní pozemský život.
– Nicméně stále je potřeba nějak zajistit, aby existovala voda či obdobná látka v kapalném skupenství (bavíme se zde o životě zhruba pozemského typu).
– Zdrojem energie by mohl být třeba radioaktivní rozpad v nitru planety, podobně jako tomu u Země na počátku její existence (a v jisté míře je stále).
– Planeta by i v mezihvězdném prostoru mohla své teplo udržet, pokud by se zachumlala do nějakého atmosferického obalu. Přímo se nabízí všude dostupný vodík. Tlustý plášť vodíku bude mít mnohem větší skleníkový efekt než pozemská atmosféra, na svém vnějším okraji bude ovšem tak chladný, že nebude mít dostatečnou energii k tomu, aby molekuly překonaly gravitační pole a unikly do volného prostoru. Proto by taková atmosféra mohla být stabilní.
– Tlak obrovské peřiny z vodíku by v Stevensonových modelech mohl činit řádově tisícinásobek atmosferického tlaku na Zemi. Při takto vysokém tlaku by už molekuly H2 měly dostatečný skleníkový účinek (skleníkový efekt závisí na tlaku). Na povrchu planety by pak mohla být stejná nebo i vyšší teplota jako na Zemi. Vyšší teplota by nevadila, protože kvůli vysokému tlaku by voda mohla dále existovat v kapalném stadiu – prostředí by pak tím víc připomínalo podmínky u pozemských podmořských vulkánů.
– Radioaktivním prvkům v nitru planety by trvalo dost dlouho, než by „vyhořely“, planeta by si tedy svoji teplotu mohla udržovat i po miliardy let.
– Problém v testování celé hypotézy ovšem zůstává v tom, jak takové planety objevit. I když v nitru mají pokojovou teplotu, na okraji jejich atmosféry už může být řádově -250 C. Do vesmíru nevyzařují (právě kvůli skleníkovému efektu) téměř žádnou energii a jsou tedy obtížně pozorovatelné. Není ani jasné, kolik takovým objektů může vlastně existovat.
Zdroj: Marcus Chown: Vesmír hned vedle, Granit, Praha, 2003
