pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Takhle vzniklé útvary by těm živým přitom nemusely být podobné jen povrchně. Prach může svoji strukturu předávat a uchovává informaci. Příslušné simulace provedl Gregor Morfill a jeho kolegové z Ústavu Maxe Plancka. Prachové útvary by měly být uvnitř nabité záporně a z vnější strany zabaleny do kladných iontů. Záporný náboj uvnitř by byl důsledkem lapání elektronů – simulace totiž zkoumala chování prachu v prostředí plazmatu, přičemž vznikají tzv. plazmové krystaly.
Ve spirále takovýchto krystalů by informace mohla být zakódována ve velikosti průměru – podle simulace jsou ve spirále stabilní malé i velké „kruhy“, jejichž sled by mohl být analogií bází DNA (ovšem stabilita by nemusela být stejná, což by mohlo vést k selekci). Spirály by také mohly vytvářet víry, které by přitahovaly okolní prach (nebo jiné spirály) a z něj vytvářely svou vlastní strukturu, „rostly“. Tyto struktury by při své „výživě“ byly závislé také na okolním plazmatu a i o něj by mohly soupeřit.
Skeptičtější pohled na věc samozřejmě říká, že prachové spirály by sotva vedly k evoluci pozemského typu, ale spíše by zůstaly na úrovni struktur, jako je pozemský vír nebo tornádo (disipativní/sebeorganizující se struktury, jevy mimo termodynamickou rovnováhu apod., názvů je hromada). Navíc před sebou stále máme jen počítačovou simulaci.
Podle autorů studie by se něco podobného mohlo v reálu vyskytovat v prstencích Saturnu a Uranu. Prachu je zde dostatek a interaguje s plazmou, kterou přináší sluneční vítr. V těchto podmínkách by ale jakákoliv evoluce byla oproti té pozemské zřejmě minimálně velmi pomalá…
Zdroj: New Scientist,
