Protože jednotlivé země nedisponují zásobami ropy, uhlí a zemního plynu rovnoměrně, objevily se pokusy tyto suroviny na sebe převádět – příslušné technologie měly význam hlavně pro období válek, kdy byl normální mezinárodní obchod narušen.
Německý profesor Friedrich Bergius objevil nejprve cestu, jak zvýšit množství benzínu, které se získá při zpracování ropy (samozřejmě na úkor ostatních výstupních látek). Pro německý průmysl měl však mnohem větší význam objev následující, který umožnil výrobu syntetického benzínu z uhlí – Německo je totiž na uhlí poměrně bohaté, což se o ropě naopak říct nedá.
Bergius získal v roce 1913 patent na technologii zkapalňování uhlí. Protože uhlí je tvořeno především čistým uhlíkem, převod na "ropné produkty" (de-facto uhlovodíky) se prováděl přidáním vodíku – hydrogenací. Jako katalyzátor posloužil oxid železitý. Proces probíhal za vysokých teplot, přičemž hydrogenované uhlí bylo nejprve rozemleto a rozpuštěno v oleji.
Během první světové války se technologie nestačila dostatečně rozvinout a přejít do průmyslové fáze výroby. První syntetický benzín se objevil až v roce 1926 v továrnách firmy IG Farben, která do výzkumu a vývoje investovala.
Syntetický benzín nebyl však v meziválečném období schopen konkurovat produktu získanému z ropy. Důvodem byly především relativně vysoké výrobní náklady – ropa byla tehdy ještě levná. Vše se však změnilo za druhé světové války, kdy se zajištění přísunu ropy stalo pro Německo otázkou života a smrti. Zejména to platilo ve druhé polovině války, když již Německo ztratilo přístup k ropě v Rumunsku a na Ukrajině.
Význam uvedené technologie pro budoucnost závisí především na vývoji na ropných trzích. Převody tohoto typu by hrály významnou roli také za předpokladu, že by celosvětové zásoby jedné suroviny došly výrazně dříve než surovin ostatních.
(Zdroj: Miroslav Honzík: Začal to pan Watt, Práce, Praha, 1981)
