***tisková zpráva sdružení Česká hlava
Možnost léčby poraněné míchy pomocí kmenových buněk, software na převod mluveného slova do psané podoby, unikátní přístroje na zjišťování přítomnosti jedovatých látek i v extrémně malém množství nebo počítačový model pochodů uvnitř jaderného reaktoru. To jsou témata soutěžních prací, které se ucházely o nejprestižnější ocenění pro české vědce a techniky Česká hlava.
Výsledky již 8. ročníku soutěže vyhlásili pořadatelé v pondělí 16. listopadu. Ocenění převzali laureáti na tradičním gala večeru na půdě Vysoké školy ekonomické v Praze. Národní cenu vlády Česká hlava za celoživotní vědecké dílo převzal z rukou premiéra Fischera zakladatel české dětské onkologie prof. Josef Koutecký. Mezi vítězi se objevil světově uznávaný profesor v oboru moderní imunogenetiky Jan Klein, který v roce 1968 opustil okupované Československo a působil nejdříve jako ředitel Biologického institutu Maxe Plancka v Německu a poté na Pensylvánské státní univerzitě v USA. Je to jeden z nejcitovanějších českých vědců.
Doc. Ing. Jiří Homola z ústavu fotoniky a elektroniky AV ČR získal cenu Invence za výzkum a vývoj optických biosenzorů. To jsou přístroje, které optickými metodami rychle a na místě zjistí i extrémně nízkou přítomnost chemických a biologických látek. Mají velmi široké uplatnění od lékařské diagnostiky přes ochranu životního prostředí až po kontrolu bezpečnosti potravin.
Cena pro český podnik za inovace putuje ke společnosti CONSULTING COMPANY NOVASOFT a.s. za unikátní softwarové řešení NovaVoice, , které dovede mluvené slovo převádět do textu psaného. Zvládne i přepis odborného proslovu, protože má v tuto chvíli zásobu půl milionu slov.
Dvě studentské ceny získali MUDr. et MDDr. Jiří Šedý, jehož výzkum se týká možností léčby poranění míchy s využitím kmenových buněk a Ing. Milan Hanuš za numerický model transportu neutronů v jaderných reaktorech.
Podle předsedy organizačního výboru soutěže dr. Václava Marka „ jsou na jedné straně vítězné osobnosti i práce skutečnými špičkami na mimořádné úrovni, na druhé straně nelze nevidět, že u nás existuje řada oborů a institucí, jež vykazují podprůměrné výsledky a stamiliony korun lze považovat doslova za vyhozené. Ve chvíli stagnace výdajů do vědy a výzkumu je možné a nutné východisko hledat v efektivnějším rozdělování prostředků a podpoře excelentních vědeckých týmů na úkor těch podprůměrných. Problém diskusí o dnešní vědě je to, zda dokážeme oddělit úspěšné od neúspěšných.“
Jeho slovům dává za pravdu i nedávno zveřejněná studie Českého statistického úřadu. Průměrná hodnota výdajů na vědu a vývoj připadající na jednoho obyvatele činila v členských zemích Evropské unie v roce 2006 432,3 €. Česká republika se nachází se svými výdaji na VaV ve výši 171,8 € na jednoho obyvatele na úrovni přibližně 40 % průměru ( Švédsko 1 292 € , Finsku 1 096 €). Z mimoevropských zemí zaznamenaly nejvyšší hodnoty Japonsko (954 € v r. 2005) a Spojené státy (879 € v r. 2005). Navíc poprvé po deseti letech loni v Česku investice do vědy a vývoje klesly a chystaná úsporná opatření část vědecké obce vnímá negativně.
Ovšem oproti požadavkům na posílení finančních zdrojů stojí i jiná čísla. Například podle autorů Analýzy české vědy a vývoje za rok 2007 487 organizací zhodnotilo podprůměrně – nebo dokonce znehodnotilo – dotace ve výši 12,5 miliardy korun! Podíváme-li se na patentovou výkonnost, pak musíme naši republiku hledat na nejspodnějších příčkách pomyslného žebříčku. Naši přihlašovatelé podali například v letech 2004 až 2006 u Evropského patentového úřadu ročně v průměru 7,79 přihlášek. Pro ilustraci Dánsko například 210, Belgie 159 , Nizozemsko 452 atd. U tzv. triádních patentů ( tzn. evropský, americký a japonský dohromady) máme v letech 1998 – 2 000 v průměru jeden patent za rok.
Českou vědu však netrápí jen nedostatek finančních zdrojů a nevyrovnaná výkonnost jednotlivých odvětví i institucí, ale i nedostatek lidských zdrojů, což je problém celoevropský. V některých zemích EU věková kategorie 45 až 64 let přesahuje 40% z celkového počtu osob pracujících ve vědě a vývoji. Česká republika mezi ně patří, ale ve skutečnosti jsou čísla ještě mnohem dramatičtější. Evropská unie vede totiž statistiky jen do 64 let a do nich se významná část našich vědců vůbec nevejde.
Raritou je, že v České republice dokonce roste počet řešitelů mezi 65 a 80 lety. Kořeny lze hledat jednak v systému, kdy naprostá většina vědců a výzkumníků působí na akademické půdě a rozpočtovém sektoru výzkumu ( 58% ), tedy ve státním, „zajištěném“ sektoru, a jednak v nedostatku lidských zdrojů. Co do počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí se naše republika nachází na samém chvostu Evropské unie. Připočteme-li k tomu nesystémovou podporu vědy, kde všeobjímající institucionální podpora převažuje nad výrazným oceňováním excelentního výzkumu, kde se tříští zdroje státem financovaného výzkumu a podporují se i podprůměrná odvětví a týmy, není se co divit, že nevzniká motivující prostředí pro mladé vědce.
Dochází tak k vnitřnímu i vnějšímu úniku mozků. Jinými slovy mladí po dosažení určité hranice ( začátek nejproduktivnějšího věku) odcházejí z výzkumu na lukrativnější místa, čímž vzniká ta nejrizikovější situace. Struktura vědeckých pracovníků je tvořena převážně začínajícími a naopak staršími pracovníky. Starší jednou odejdou a mladší nehodlají ve vědě zestárnout.
