Následující text je názorem autora textu, nikoliv redakce Science Worldu.
Jedna z mnoha věcí, kterými se liší evropský Východ a evropský Západ, je i fungování etiky v akademickém prostředí. Na Západě, a ovšem též i v USA, již tak dvě desetiletí probíhá úsilí o dobudování velmi formalizovaného systému. Ten sice byl již vytvářen dříve, ale jak ukázalo několika spektakulárních kauz, nefungoval natolik spolehlivě, aby jim mohl zabránit. Úlohu katalyzátoru sehrála pověstná studená fúze na konci osmdesátých let, kdy v globálním přímém televizním přenosu byl světu a lidstvu s velkou pompou oznámen objev, který se vůbec nekonal.
Měl to být objev termojaderné reakce odstartované za pokojové teploty. Při dodržení elementárních pravidel by k této celosvětové blamáži nemohlo dojít. Pokud by ‚objevitelé‘ namísto překotného svolávání tiskových konferencí provedli další testovní pokusy, tak by zjistili, že své vlastní výsledky nejsou schopni zreprodukovat. Navíc platí, že všechny výsledky mají prvně projít kritikou vědecké veřejnosti prostřednictvím zveřejnění ve specializovaných časopisech. Teprve když se vytvoří aspoň nějaký konsensus o existenci významného výsledku, je možné třeba i medializovat. Ve fiasku studené fúze ale nešlo o renomé dvou jejich ‚objevitelů‘, v důsledku globální medializace utrpěla prestiž vědy jako celku. To bylo zvlášť citelné v USA, kde – pokud by v krátké době došlo ku dvěma či třem takovým excesům – pohoršení veřejnosti by vedlo k výraznému omezení rozpočtů na ‚řešení problémů maximalizace počtu andělů na špičce jehly‘. Devadesátá léta pak přinesla řadu skandálů, nejen v americké, ale i třeba německé či japonské vědě. Na tomto pozadí se pak rozvíjí ono dobudovávání formalizovaného systému vědecké etiky včetně dříve neexistujícího systému postihů.
V tomto ohledu akademické prostředí východní Evropy stále ještě existuje spíše na jiné planetě. Pokud se týče nějakých formálních institucí, neexistovalo do nedávná vůbec nic, neb především nebyla vůbec rozeznávána existence problémů. Nyní se začínají objevovat první vlaštovky. Jistou pozitivní průkopnickou roli v Česku sehrál týdeník Respekt, který v poslední době otevřel několik prvních našich českých kauz. Česká akademická obec se poté rozdělila na tři tábory. Cyničtí pragmatici prostě nechápou, proč setakové věci vůbec otevírají, když přece česká věda pořád ještě bojuje o přežití. Druhý blok jaksi kocourkovsky chce maléry s etikou řešit ukřižováním těch desperátůa mimoňů, kteří se dopustili něčeho tak nekolegiálního, že na nepravosti upozornili. A to dokonce upozornili – horribile dictu – na tyto maléry i přes média. Tento blok poněkud pokrytecky přehlíží, že média byla upozorněna až po vyčerpání všech (omezených a stejně nefungujících) vnitroakademických prostředků. Pak je ale i třetí tábor, nikoliv překvapivě zatím nejmenší, který nesměle naznačuje, že i Čechách by se měl vytvořit nějaký ucelený systém, třeba po vzoru německého Ombudsmana vědy.
Ve skutečnosti prakticky každý český badatel dříve či později na nejrůznější formy miskondaktu, porušování vědecké etiky, morální korupci narazí, a pak je buď ignoruje (aby nenarazil), nebo záhy tedy narazí, a to citelně. V Čechách samozřejmě neexistuje žádný systém ochrany whistleblowerů, naopak ve vyšších podlažích české vědy je dosti rozšířen názor, že naši vědu nám takoví ‚kverulanti‘ rozhodně rozvracet nebudou! A tak jediné, s čím se zatím bohužel počítat dá, je exkomunikace whistleblowerů. Holt, když je země už souvislých 66 let mimo rámec spolehlivě a bezchybně fungujícího právního státu, tak se to na pokleslém právním povědomí projevit musí. Naopak třeba v Americe dnes vpodstatě nehrozí, že by někdy někdo někoho vyhodil z práce za legitimní opravení vědeckých chyb, a to prostě proto, že pro onoho vyhazovače by se to mohlo snadno rozvinout do společenského a právního harakiri. A zatím zcela mimo český vědecký obzor je základní pravidlo, že perzekuce whistleblowerů je sama vážným porušením vědecké etiky, a že naopak všechny akademické instituce mají jejich bona fide činnosti poskytovat podporu a ochranu prostě proto, že whistlebloweři jsou samozřejmou a velmi prospěšnou součástí vědy. (Jsou i země, které mají dokonce zákony na ochranu whistleblowerů, a to v libovolné sféře aktivit, ale to od českého parlamentu určitě nelze čekat dříve, než se prvně uspokojivě vyřeší problémy kolem zákona o konfliktech zájmů.)
Mimo vší nadání, jaksi mimochodem, a bez zlého úmyslu, jsem během času také i sám shromáždil řadu pozoruhodných pozorování a poznatků o vědecké etice v českém vědeckém podprostoru. Někdy jde o až bizarně roztomilé kostlivce ve skříni, a příležitostně jsem je, většinou v zahraničí, pojednával tiskem. (To mělo pak ten vedlejší efekt, že mi na mém působišti rozšířili povinnosti i o přednášení kurzu vědecké etiky.) Tyto drobné příspěvky byly zatím poněkud roztroušené, a v zemi svého původu i dosti nepřístupné, a tak jsem se rozhodl vytvořit svého druhu depozitář. Je uložen na www, a branou k němu je soubor na této adrese:
http://home.ripway.com/2005-4/290401/CZECHSCI_ethics_intro.pdf
Depozitář bude postupně příležitostně rozšiřován, zatím má tak 10MB, byť materiálů by bylo spíš tak na 1GB. Každý soubor má i svůj mirror na host.picturewizard.com, kupř. http://host.picturewizard.com/2005-4/290401/CZECHSCI_ethics_intro.pdf
A autorovi:
Zdeněk Slanina jako první v bývalém Československu rozvíjel fullerenovou vědu. Strávil přes dvanáct let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním ne-Asijcem, který se stal řádným profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu.
