Katastrofické scénáře mají řadu parádních čísel. Obvykle si katastrofisté vyberou jedno, dvě témata a ta důkladně zpracují, to znamená, že vynechají všechny informace, které by mohly nabourávat jejich pečlivě gradovaný scénář. Některé scénáře mají vyvolat dojem, že se jedná o vědecky zpracované údaje, že tedy jde o vědecky podloženou a řádně dokumentovanou studii. K tomuto typu scénáře patří také reference, neboli citovaná literatura. Marně byste tam hledali práce, které by základní téma scénáře nabourávaly. Ty chytřeji napsané studie někdy uvedou jednoho nebo dva oponenty, a ty pak rozcupují na kousky různými grafy, modely a citacemi svých podpůrců.
Mnohem častější a více čtené jsou katastrofické články v denním tisku. Značně jsou také sledovány podobné pořady v televizi a rozhovory v rozhlase. U nich obvykle marně hledáte nějakého oponenta. Často jsou uváděné větou: Nejvýznamnější světoví vědci se na zasedání Vědecké komise BFLM shodli, že… Nebo: Vědecké fórum při FC OSN vydalo doporučení… Jestliže dojde k přírodní katastrofě – např. když se v Americe přižene tornádo, neboli hurikán, či v Japonsku tajfun, podotkne komentátor, že je to projev globálního oteplování, které je důsledkem našeho málo účinného boje proti němu. Když přijde mrazivá zima se spoustou sněhu, užije se stejná fráze, a stejně tomu je i v horkém bezdeštném létě. Obrovská vlna tsunami, tentokrát vlna mediální, se žene na neinformované posluchače a diváky s hrozbou, co všechno hrůzného se na zemi děje kvůli našemu nedostatečnému boji s klimatickými změnami. Ano, my budeme bojovat proti klimatickým změnám, ať to stojí, co to stojí, hlásají alarmisté a vytvářejí katastrofické scénáře. Několik z nich si nyní probereme.
Jak nám ubývají ledovce
Horských ledovců kvapem ubývá, téměř každoročně lyžaři a alpinisté podávají zprávy totožné s glaciology, že čelo ledovce ustupuje. Ekologové se rozdělují na dvě skupiny: jedna konstatuje pozorovaný stav a snaží se zjistit, jak tomu bylo v minulosti. Druhá, mnohem početnější, vydává zprávy, že současný ústup ledovců je katastrofický, že nemá v minulosti obdoby a že způsobí nedozírné ekologické škody. Průtoky v řekách se nesmírně sníží a sucha postihnou celé regiony. Vymizení ledovců změní ekologii horských masivů a turistické kanceláře ztratí klienty.
Alpy byly v minulosti na prahu pleistocénu bez ledovců a zbytky morén jsou důkazem o změnách jejich velikosti. Morény také dokazují, do jaké dálky od dnešní hranice sahalo ledovcové pole v glaciálech. Zatím je zřejmé, že současný ústup alpských ledovců vyrovnává výrazný krátkodobý vzrůst v Malé době ledové a že je pokračováním ústupu původně rozsáhlých ledovců vytvořených v minulém glaciálu, především v období 30 až 20 ka, kdy glaciál vrcholil. Podle různých proxy dat existovalo jen v holocénu 12 období s ústupem ledovců, a to v těchto časových rozmezích v tisících let před současností: 9850– 9600, 9300–8650, 8550–8050, 7700–7550, 7450–6550, 6150–5950, 5700–5500, 5200–4400, 4300–3400, 2800–2700, 2150–1850, 1400–1200. Nejvýraznější byl ústup kolem 7,0 ka, ostatní fluktuace nebyly výrazné. Od konce Malé doby ledové je potom tání vysokohorských ledovců souvislý nepřerušovaný proces (Harrison et al., 2007).
Konečně i z vyhodnocených vrtů Vostoku ve vzdálené Antarktidě vyplývá, že ve srovnání s dnešní tak zvaně „nevídaně vysokou globální teplotou“ byla ještě výrazně vyšší teplota v těchto interglaciálech a jejich fázích: 422–406 ka, 326–318 ka, 131–121 ka. Bylo by zcela proti vší vědecké logice, kdyby se tyto vyšší teploty neprojevily také výraznějším ústupem ledovců, než je tomu v současnosti.
Na dvou ledovcích severního, tedy Polárního Uralu prokázali Kononov et al. (2005), že úbytek ledovce ve Středověké teplé periodě byl stejný, jako je současná ztráta táním. Přitom obsah CO2 v atmosféře byl o víc než o 100 ppm menší, než je dnes. Svědčí to tedy o jiném mechanismu způsobujícím tání ledovce, než je skleníkový efekt přisuzovaný současnému tání.
Podrobnější a časově rozsáhlejší máme informace o růstu a tání ledovců v Patagonii podle Glassera et al. (2004). Postupujeme-li proti směru času, potom současný ústup ledovce popisují jako následek výrazného vzestupu zalednění v Malé době ledové. Předtím však byl značný ústup ledovce ve Středověké teplé periodě, kdy se zmenšoval ledovec, který vzrostl během Chladné periody Temného věku kolem roku 500 n. l. Před ním byla výrazná teplá Římská perioda, během které opět ledovec ustoupil, atd. Jedná se tedy o cyklickou glaciální činnost. Ve starších obdobích nastupoval vždy vzrůst ledovce kolem 4,5 až 4,2 ka, 3,6 až 3,3 ka, 2,3 až 2,0 ka. Podobně jako v Patagonii existují podle Glassera et al. (2004) cyklické vzrůsty a ústupy ledovce také v Andách. Polissar et al. (2006) potvrdili vzrůst ledovce v tropických Andách v Malé době ledové. Na základě rozboru glaciálního růstu ve čtyřech periodách mezi rokem 1250 až 1810 n. l. a studia 10Be a 14C zjistili, že období minimální sluneční aktivity je totožné s růstem ledovců a s výskytem snížení teplot o 3,2oC, s možným rozptylem hodnot plus minus 1,4 oC. Z jejich výzkumů také vyplývá, že dominantní vliv na cykličnost růstu a úbytku ledovců mají změny vyvolané kolísáním sluneční aktivity. Rozhodně to není změna obsahu CO2 v atmosféře, což lze aplikovat i na současný ústup ledovců v tropických Andách. Platí-li to pro Latinskou Ameriku, je odůvodněné tento závěr použít i pro jiné regiony.
Kilimandžáro, neboli podle Masajů Ngadže Ngai, by byla populární hora i bez toho, že by Ernest Hemingway napsal slavnou povídku Sněhy na Kilimandžáru. Samotná existence sněhu a ledovce v tropické Africe by tuto horu zpopularizovala tak jako tak. A nyní ledovce rychle ubývá a hrozí, že místo bílé čepičky by za pár desítek let mohla do okolí shlížet jen šeď skal. Podle alarmistů je tání ledovce důsledkem emisí CO2, které způsobily bezprecedentní oteplování. Kilimandžáro bez bílé čepičky se stalo ikonou boje proti globálnímu oteplování, tedy v řeči alarmistů boje za snížení emisí CO2.
V této situaci uveřejnili Mote a Kaser (2007) studii o minulosti a budoucnosti ledových polí na Kilimandžáru. Vyhodnotili dokumentovaná pozorování za období 1880 až 2003, doplněná o vlastní Kaserova data. Celkový výsledek není překvapivý, ledovec se zmenšil téměř o 90 %. Z podrobnější analýzy dat však vyplynulo, že k většině úbytku ledovce (66 %) došlo do roku 1953 a že za posledních 50 let nebyly zjištěny žádné úkazy svědčící o zrychlení ústupu ledovce, ba právě naopak. Přitom právě za posledních 50 let vzrostla průměrná teplota víc než v předchozích 70 letech. Takže podle obou autorů je zmenšování ledovce důsledkem kombinace několika faktorů, z nichž vzrůst obsahu CO2 v atmosféře nepatří k těm významným, zato prachové vrstvičky pokrývající ledová pole v důsledku prašných bouří mají vliv na pohlcování slunečního záření a na tání ledovce.
Z porovnání s alpskými ledovci se nabízí závěr, že tropické vysokohorské ledovce jsou více citlivé na meziroční variace usazování prachu, a tím na změny albeda, zatímco alpské ledovce jsou silně závislé na teplotních změnách uvnitř horských masivů.
U grónského ledovce jsou výsledky měření a jejich interpretace dosti protichůdné, v odborné literatuře rozhodně neexistuje shoda v názorech o katastrofickém tání vlivem vzrůstajících emisí CO2. Pro ilustraci uvedu několik příkladů. Alley et al. (2005) varovali, že úbytky grónského ledovce se zrychlují a že tento ledovec může v budoucnu zcela roztát v důsledku globálního oteplování. Již současné tání ledovce způsobuje podle těchto autorů vzrůst hladiny moře rychlostí přibližně 0,21 mm/rok. Zwally et al. (2005) stanovili výšku ledovce pomocí satelitu. Ledovec se na okrajích zeslabuje, zatímco uprostřed se jeho mocnost zvětšuje. Podle celkové bilance by ledovec slabounce rostl, což by odpovídalo rychlosti snižování mořské hladiny přibližně o 0,03 mm/rok. Chen et al. (2005) naopak zjistili ze satelitního měření, že grónský ledovec se zmenšuje. Je zřejmé, že krátkodobá satelitní pozorování poskytují údaje o kolísání velikosti ledovce, avšak nedostačují ke kvantifikaci celkového trendu. Zdá se, že nejblíže k realitě mají zpracovatelé satelitních dat v publikaci Luthckeho et al. (2006), kteří uvádějí mírný úbytek grónského ledovce s orientační hodnotou 101 Gt/rok pro současnou situaci. Chylek et al. (2004) vyhodnocovali teploty blízko povrchu ledovce. V období kolem 1920 během Velkého grónského oteplení vzrostly teploty o 2 až 4 oC, zatímco koncentrace CO2 v ovzduší vzrostla v této době jen o 3 až 4 ppm. Když grónské teploty kolem roku 1940 poklesly, koncentrace CO2 prudce vzrostla. Současná teplota na pobřeží je stále přibližně o 1 oC nižší než v roce 1940. Podle Chylka et al. (2004) má mnohem větší vliv index severoatlantické oscilace než koncentrace CO2 a pouhé globální oteplování. Což potvrzuje můj názor o nutnosti komplexního posouzení všech faktorů působících v dlouhém období.
Na většinu prací citovaných v této kapitole jsem našel odkazy v internetovém časopise CO2 Science.
Moře nás pohltí
Tedy nepohltí nás, obyvatele hlubokého vnitrozemí. Podle katastrofálních teorií budou zaplaveny pobřežní části přímořských států, a u některých z nich, nejčastěji se uvádí Bangladéš, by vzestup hladiny mohl ohrozit jejich existenci. Kdyby grónský ledovec roztál, rozlámal se a sklouznul do moře – nebo kdyby polovina grónského ledovce a polovina Antarktidy roztála, rozlomila se a sklouzla do moře, mořská hladina by podle Gorea (2006) na celém světě stoupla o 18 až 20 stop (5,47 až 6,08 m). Tato hrozba je podle čerstvého nositele Nobelovy ceny reálná, pokud nebudeme účinně bojovat proti emisím CO2.
Hladina oceánů se mění vlivem dvou procesů závislých na teplotě. Jednak to je přímý vliv způsobený termální roztažností vody. Se vzrůstem teploty vody se zvětšuje objem vody a zvyšuje se hladina oceánů. Druhá závislost je nepřímá, vlivem vzrůstu teploty tají polární ledovce, přilévají vodu do oceánů a hladina stoupá. Douglas a Peltier (2002) se podrobně zabývali vzestupem hladiny oceánů za poslední století a došli k závěru, že průměrná rychlost stoupání hladiny je blíže hodnotě 2 mm/rok než hodnotě 1 mm/rok. Zmíněné dva procesy se na růstu mořské hladiny nepodílejí stejnou měrou. Teplotní rozpínavostí by měl být růst hladiny o 100 % větší, než činí podíl vody z tání ledovců. Podle Alleye et al. (2005) současné tání ledovců způsobuje vzrůst hladiny moře rychlostí přibližně 0,21 mm/rok. V publikaci se uvádí, že rychlost stoupání mořské hladiny neustále roste.
Obecně je známo, že po tisíciletích téměř stacionárního stavu globální úrovně mořské hladiny dochází přibližně od roku 1850 ke vzestupu hladiny. Ve stejné době začal stoupat obsah CO2 v atmosféře a rychlost nebyla konstantní. V první polovině této periody, tj. v letech 1850 až 1925, se obsah CO2 v atmosféře zvýšil přibližně o 20 ppm, zatímco ve druhé polovině, od roku 1925 do roku 2000, zhruba o 65 ppm. Dalo by se tedy očekávat, že rychlost vzestupu mořské hladiny se také zvýší ve stejném poměru, tedy zhruba 1 ku 3, jestliže přijmeme hypotézu, že růst teploty je způsobovaný zvětšeným obsahem CO2 ve vzduchu. Jenže podle měření Holgata (2007) tomu je naopak, rychlost růstu hladiny se dlouhodobě zmenšila. Z jeho vyhodnocení údajů z přibližně dvaceti míst vyplývá, že se zrychlováním růstu globální teploty se nezrychluje stejnou měrou vzestup hladiny oceánu. Pro období 1904 až 1953 byla průměrná rychlost stoupání hladiny oceánů 2,03 mm/rok plus minus 0,35 mm/rok, zatímco pro teplejší období 1954 až 2003 byla rychlost nižší, 1,45 mm/rok plus minus 0,34 mm/rok. White et al. (2005) provedli vlastní měření a porovnali je s výsledky autorů dalších šesti publikací. Dospěli k závěru, že rychlost stoupání hladiny moře je ve druhé polovině 20. století 1,8 mm/rok plus minus 0,3 mm/rok.
Podstatné je, že většina autorů se shoduje na přibližné rychlosti stoupání mořské hladiny v rozmezí od 1 do 2 mm/rok, pouze Alley et al. (2005) uvádějí rychlost o řád menší. Jejich hodnotu bych proto nepovažoval za relevantní v další diskusi. Podle jejich interpretace příčin tání grónského ledovce nepředpokládám, že by tito autoři patřili k tvrdým odpůrcům alarmistů. Goreova extrapolace rychlosti na hodnoty o jeden a půl řádu vyšší, než je současný odhad, je tedy zcela nereálná a výkresy obrovských ploch zaplavených mořem zůstávají pouhými pěkně provedenými kresbami bez jakéhokoliv vztahu k realitě.
Zbývá ještě zabývat se jedním tvrzením o vzestupu hladiny moře do roku 2050 jako nevídaném jevu. Argumentem by zřejmě měl být eemský interglaciál. V tomto posledním, eemském (neboli W/R) interglaciálu před 130 až 115 tisíci lety byly v Evropě teploty o 3 až 4 oC vyšší než v současnosti, a to podle nálezů měkkýšů a obecně paleontologických a paleopedologických průkazů. Důsledkem byla skutečně tak vysoká hladina moří, že Skandinávie a Finsko tvořily ostrov oddělený od pevniny (Ložek, 2001). V IPCC 2007(a) se dokonce uvádí, že teploty v posledním interglaciálu byly o 3 až 5 oC vyšší než současné, a tím vyvolané tání polárních ledovců způsobilo vzestup mořské hladiny o 4 až 6 metrů. Tato zpráva se však již nezmiňuje o tom, že tyto poměry nebyly důsledkem vzrůstu obsahu CO2 v atmosféře. Také se zde neuvádí, že teploty vyšší než současné přetrvávaly v eemském interglaciálu po několik tisíc let a že právě toto dlouhé období vysokých teplot způsobilo silné tání ledovců a uváděný vzestup hladiny moře. Současné časové měřítko vzestupu teplot jsou desítky let a také prognózy nepřekračují sto let. Čtyřicet nebo devadesát let teplot o 2 až 4 oC vyšších nemůže způsobit stejné tání ledovců jako tisíce let stejně vysokých teplot. Přitom podle paleopedologických nálezů období zvýšených teplot v eemu muselo trvat několik tisíc let, jinak by se nevyvinuly typické půdní typy, terra rossa a terra fusca (Smolíková, 1990). Obyčejným logickým uvažováním bez použití modelů nám vyplyne, že v tomto století nemůže dojít ke stejnému vzestupu hladin moří jako za tisíce let existence teplot stejných nebo dokonce vyšších, než jsou naše současné a předpovídané teploty.
V literatuře zatím nebyla předložena hodnověrná teorie, proč byly teploty v posledním interglaciálu tak vysoké, ani nebylo prokázáno, že klimatvorné faktory našeho současného holocenního interglaciálu jsou totožné s faktory působícími v eemském interglaciálu. Ani při nejstrmějším růstu obsahu CO2 v atmosféře nemáme šanci vyšplhat se do roku 2050 na teploty posledního interglaciálu a dosáhnout hodnot mořské hladiny o metry vyšší, než jsou hodnoty současné. Úvahy o vzestupu mořské hladiny v nejbližších 50 letech o metry jsou tedy nepodloženou spekulací Ala Gorea a mnoha „zelených“ politiků.
(pokračování: Korálové útesy a hladomory)
Tento text je ukázkou z knihy:
Miroslav Kutílek: Racionálně o globálním oteplování, Dokořán, 2008
O knize na stránkách vydavatele
Viz také:
Skeptický ekolog o globálním oteplování: Rostoucí teploty ve městech se dají zvládnout
Bajka o topících se ledních medvědech
Průmyslovým zemím může globální oteplování prospět
