Seminář pořádaný serverem SvětPiva.cz (http://www.svetpiva.cz) a pražským pivovarským domem byl tentokrát zaměřen na pšeničná piva.
V jeho rámci bylo možné ochutnat hned 4 typy pšeničného piva ukazující, že v této kategorii lze dosáhnout značné variability. Z hlediska čtenářů však bude asi relevantnější, jak se k pšeničnému pivu běžně dostat. V 90. letech zkusili pšeničné pivo vařit v Domažlicích/Plzni (Bílý Gambrinus), nakonec ale tahle snaha k úspěchu nevedla. V řetězcích bývá dnes k dostání pšeničné pivo z Náchoda – Primátor Weizen, občas i pšeničné pivo Herold (Březnice). Jinak je rájem pšeničných piv Německo (Bavorsko) a Belgie. Protože Belgičanům dnes patří Pražské pivovary, v supermarketech lze narazit i na třetinkový Hoegaarden (oproti české konkurenci je trochu dražší). Ten se také docela často čepuje.
Pšeničné pivo není vyráběno výhradně z pšenice (to bychom tomu neříkali pivo), ale ze směsi pšeničného i ječného sladu. Oproti pivům českého typu je výrazně méně chmelené. Je jasné, že stále ještě zbývá hodně možností, jak pšeničné pivo uvařit – může být vysokoalkoholickým speciálem, může jít o pivo dochucované ovocem nebo pivo „uzené“ (nakouřený slad), kvasnicové, „bílé“ pšeničné pivo může být současně „černé“ i polotmavé.
Obě nejčastěji dostupné značky na českém trhu mají zhruba sílu ležáku, jsou méně hořké, do sladkokysela (trochu tedy připomínají třeba cider). Náchodské pivo a speciály vařené v Pivovarském domě mají příchuť do ovocno-banánové (proto se mohou stát i základem pro regulérní banánové pivo; za banánovou chuť je odpovědný 4-vinylguajakol), pšeničný Herold má příchuť spíše kořeněno-pomerančovou. Hoegaarden je oproti tomu relativně bez dalších příchutí, světlejší, jemnější.
Všechna tři výše popsaná pšeničná piva jsou každopádně dosti osvěžující a jako taková se hodí dobře do současných veder. Styl servírování v zahraničí se někdy podobná Coroně (s plátkem citrónu), u nás se servíruje jako pivo klasické. Zřejmě je lépe konzervativní české pivaře ještě více nedráždit, stačí, že to leckomu bude připomínat limonádu.
Zajímavé je, že pšeničné pivo má v Čechách tradici, do 16. století dokonce převládalo. Pak začal jeho soumrak, v 19. století se vznikem pivovarského centra v Plzni jasně triumfovalo pivo tohoto typu, ale ještě za první republiky činilo pšeničné pivo 2 procenta výroby.
Mimochodem – pšeničné pivo je oproti plzeňskému typu použitelné v gastronomii. Pokud se někdy podíváte do starých kuchařek, najdete tam řadu receptů na různé pivní polévky apod.. Když je zkusíte vyrobit z piva klasického, nedopadne to moc dobře, při větším použití piva začne vystupovat do popředí výrazná hořkost (nepoužije-li se pivo černé; něco jiného je nalít trochu piva do guláše, něco jiného je pivo jako základ pokrmu). V minulosti se ovšem tyto recepty realizovaly zřejmě především právě s pivem pšeničným. V Pivovarském době tak dnes z pšeničného piva vyrábějí například i speciální pivní marmelády.
Současný nástup pšeničného piva i v ČR je jedním z příkladů diferenciace – „pivní kultura“ se rozpadá do celé řady stylů, což je kromě jiného průvodní rys růstu životní úrovně (neklasické pivo bývá dražší). Pivo také začíná hrát podobnou roli jako víno; v průběhu večeře se třeba mohou pít různé značky k různým chodům, vzniká teorie o tom, jaký typ piva ladí s jakým jídlem (obecně – spíše se kombinují protikladné chutě, ne tedy nakouřené pivo s uzeným). Moderní gastronomie sice vznikala v zemích vína, nyní se však situace mění.
Jinak lze u pšeničného piva přece jen doporučit střídmější konzumaci – po celovečerním nestřídmém pití bude zřejmě hlava bolet více než po vypití stejného počtu kousků piv klasických. Skoro by se mi zcela subjektivně chtělo říct, že piva českého typu nejsou optimalizována z hlediska chuti, ale aby se dala pít ve velkém s co nejmenšími následky.
