Zahájíme-li náš popis toho, jak sociologie pracuje, prohlášením, že jí jako vzor mají sloužit metody přírodních věd, za chvíli už jsme nuceni uznat, že v následování tohoto vzoru naráží sociologie na řadu závažných překážek.
První spočívá v tom, že badatelé ve společenských vědách mají jen zřídka možnost provádět experimenty. Při výzkumu fungování dvou hlavních loajalistických (protestantských) teroristických organizací v Severním Irsku — Ulster Defence Association (UDA; Sdružení na obranu Ulsteru) a Ulster Volunteer Force (UVF; Ulsterský dobrovolný sbor) — jsem se kromě jiného zajímal o mechanismy, jimiž se někteří z členů těchto organizací dostávají do klíčových vedoucích pozic a udržují se v nich. Poté, co jsem o vůdcích (a také o těch, kteří na vůdčí pozice aspirovali, ale neuspěli) zjistil vše, co se dalo, jsem došel k několika předběžným závěrům. V kontrastu s představou o tom, jak to chodí v teroristických organizacích, se ukázalo, že to není osobní surovost, co velitele udržuje u moci. Mezi asi třiceti z nich jsem našel jen dva, kteří vládli díky strachu, který kolem sebe šířili. Jeden byl potom odpraven vlastními lidmi, když byli odstaveni nadřízení, kteří nad ním drželi ochrannou ruku; druhý by nejspíše dopadl stejně, nebýt toho, že byl zatčen a uvězněn. Mnohem více než na čiré tvrdosti záleželo u velitelů na jejich schopnosti lidi přesvědčit a usmiřovat. Tato schopnost ovšem většině velitelů v UDA a UVF po celých pětadvacet let, co tyto organizace existovaly, zřejmě nechyběla, takže bylo nejasné, v čem spočíval nápadný rozdíl ve vlastnostech vůdců obou organizací v sedmdesátých letech a jejich nástupců z poloviny osmdesátých let.
V prvních deseti letech se od vůdců požadoval diplomatický talent, významnou úlohu však hrálo tehdy — ale už ne později — jejich společenské postavení. První generaci teroristické elity tvořili téměř výhradně muži, kteří ještě předtím, než v Severním Irsku vypukl ozbrojený konflikt a než v tamních městských protestantských dělnických čtvrtích začaly vznikat civilní ozbrojené skupiny, zastávali významné funkce v odborech, v místních spolcích, v politické straně (Ulster Unionist Party) a v bytových družstvech. Muži, kteří se vyšvihli na vedoucí pozice v osmdesátých letech, byli lidé úplně jiného ražení. Většina z nich působila v teroristických organizacích už od píky a do čela se dostali proto, že měli na starosti „operace“: osvědčili se jako bezohlední zabijáci, plánovači teroristických akcí nebo nezbytných přidružených činností, například získávání peněz prostřednictvím bankovních loupeží, vydírání a obchodu s drogami.
Z rozdílu mezi dvěma vůdcovskými generacemi v teroristických organizacích jsem odvodil obecnější závěr. V novém podniku, s jehož fungováním pracovníci ještě nezískali žádné zkušenosti nebo se nemohou vykázat nějakou delší zkušeností v daném oboru, se při výběru vedoucích pracovníků přihlíží k obecným ukazatelům kvalifikace či společenského postavení. Řečeno moderním pedagogickým termínem, vůdcovský talent se pokládá za jakousi převoditelnou dovednost. Teprve když podnik existuje už delší dobu a mnozí z jeho pracovníků nabyli zkušenosti s jeho klíčovými činnostmi (v daném případě je to plánování a realizace vražd a dalších kriminálních akcí), lze kandidáty na vedoucí pozice posuzovat podle jejich kvalifikace pro klíčové činnosti podniku. A tak se i u členů teroristické organizace přestává klást důraz na všeobecné ukazatele jejich zdatnosti (například zastávání významných funkcí v místních spolcích) a pozornost se obrací ke schopnostem, které jsou rozhodující pro jejich specifické úkoly v rámci organizace.
Možná, že interpretace tohoto druhu je zcela chybná, v dané souvislosti mi však jde o to, ukázat, zda by se její platnost ještě dala nějak ověřit. Chemik zabývající se výzkumem reakcí bromidu má možnost uspořádat další pokusy, při nichž bude moci vnější vlivy kontrolovat jako konstantní činitele a soustředit se na změny v činitelích, které pokládá za relevantní pro sledovanou problematiku. Já jsem ovšem v dosud stabilní irské společnosti nemohl z experimentálních důvodů záměrně vyvolat drobnou občanskou válku. Čtenáře asi nemusím příliš přesvědčovat, že žádné společenskovědní badatelské důvody nemohou ospravedlnit rozpoutání teroru. Ostatně i kdybych žádné morální zábrany neměl, stejně bych s tím nepořídil. Neměl jsem peníze ani moc na to, abych se pustil do nějaké menší války a přiměl lidi, aby do ní šli.
Ale dejme tomu, že by se morální zábrany a praktické překážky daly překonat. Dal bych sice nějakou vlastní teroristickou skupinu dohromady, ale ani s její pomocí bych nezískal údaje srovnatelné s výsledky opakovaných chemických experimentů s reakcemi bromidu, protože mnou organizovaná teroristická skupina by se lišila od spontánně vzniklých skupin, jejichž fungování jsem hodlal zkoumat.
Tento text je úryvkem z knihy:
Steve Bruce: Sociologie, Dokořán 2008
Překlad Lubomír Kotačka, vázaná, 128 stran, 185 Kč
O knize na stránkách vydavatele
