"Thomas Kuhn a vědecké války" – tak zní název dalšího svazku edice Postmodernistická setkávání nakladatelství Triton. Nejen samotná studie, ale i zmíněná edice, do níž byla tato útlá kniha zařazena, napovídají, že jde o shrnutí významné filozofické reflexe vědy 20. století. Autorem knihy je Ziauddin Sardar, publicista a hostující profesor postkoloniálních studií na City University v Londýně.
Americký filosof Thomas Samuel Kuhn (1922 – 1996) vystudoval původně fyziku, ale světového věhlasu se mu dostalo díky jeho filosofickým spisům zabývajících se teorií vědy a vědeckého poznání. Nejvýznamnější je jeho kniha Struktura vědeckých revolucí (The Structures of Scientific Revolutions, 1962, č. 1997), kterou Sardar, možná poněkud nadneseně, označuje za jednu z nejvýznamnějších knih minulého století.
Kuhn jakožto historik vědy interpretuje vývoj vědeckého poznání. Vystupuje proti korespondenčnímu pojetí vztaženosti k realitě, pravdy a poznání a hledá přesvědčivou alternativu.
Korespondenční teorie, převládající dodnes v myslích většiny vědců, zjednodušuje obraz poznávání do průhledného schématu: na jedné straně jsou objekty světa se svými vlastnostmi a interakcemi a na straně druhé subjekt vědce nebo pozorovatele, jenž hledá jazyk vztahující se k těmto objektům, jejich vlastnostem a relacím. Přitom zároveň v šabloně ustálených symbolů pátrá po nějaké teorii, která pokud možno věrně odráží stávající konstelace vlastností a interakcí. Pokrok poznání spočívá v tom, aby vědec stále více přibližovat svůj nedokonalý jazyk (míníme tím především matematické vztahy) a teorie této hledané skutečnosti. Podle Kuhna, jenž tento model zásadně odmítá, má tedy převážná většina vědecké práce má povahu tzv. normální vědy, vědy v zajetí daného paradigmatu.
Model normální vědy vidí americký filozof jako skupinu lidí, mezi nimiž existuje určitý stabilní konsensus ohledně základů jejich činnosti. Normální vědec se snaží uplatňovat akceptovanou teorii na stále nové jevy, přičemž se nechává vést již danými exemplárními příklady aplikace. Kuhn nazývá tuto činnost “řešením hádanek” a s úsměvem na tváři zdůrazňuje její herní charakter. Vědci nejde o to, aby zobrazil skutečnost, nýbrž aby se v rámci herních pravidel ukázal jako obratný aplikátor teorie.
Normální věda je tedy v zásadě přísně konzervativní a neporušuje zavedená herní pravidla (nejen z důvodu, aby se nemusela přepisovat skripta, ale píše pro zaslepenost vžitými schématy). Jevy, které odporují úspěšným aplikacím teorie, jsou raději odsouvány stranou anebo falšovány tak, aby se včlenily do zavedené konstrukce. Jejich nahromaděním však časem vzniká vnitřní pnutí, které díky silné vědecké osobnosti přerůstá ve změnu pravidel hry, ve změnu paradigmatu.
Pojem paradigma, který Kuhn do filosofie vědy zavedl, se stal módním a nadužívaným slovem. Kuhn paradigmatem míní danou soustavu poznatků zabudovaných do vědecké analýzy, které jsou v souladu s obecně akceptovanou učebnicovou prezentací myšlenek hlavního proudu dané vědy. Paradigma je vlastně vzor řešení. Jak už bylo řečeno, dříve nebo později se však v každé teorii začnou objevovat nenormality či paradoxy, které jsou v rozporu s logikou dosavadního poznání. Úsilí směřující k jejich objasnění vede dříve nebo později ke vzniku nového paradigmatu, který spojením dřívějšího hlavního proudu a inovativních přístupů objasňujících vzniklé paradoxy vytváří nové, rozsáhlejší území pro další zkoumání.
Celý vývoj vědy se tak dá zřetelně přirovnat k evolučnímu procesu, který svůj záměr nezískává z předem daného vnějšího cíle (například “skutečnosti” nebo “pravdy”), ale z mechanismů, které jej řídí zvnitřku. A Kuhnovi jde právě o tyto mechanismy, neboť právě na nich se ukazuje neudržitelnost korespondenčního pojetí.
Kniha Thomas Kuhn a vědecké války stručně představuje základní aspekty Kuhnova myšlení. Ukazuje, že věda – jak se píše na předsádce – se stala závažným a vysoce sporným kulturním symbolem. Zpochybňuje neomylnost a bohorovnost vědy, která se zatnutými pěstmi brání pokrok a hledí s jasným zrakem vstříc slunnému zítřku. Kladem je, že Sardar přístupným jazykem představuje nejen Kuhnovy základní myšlenky, ale i práci jedné větve jeho pokračovatelů a kritiků. Samotné knize Struktura vědeckých revolucí se však dostává málo pozornosti a chybí její zevrubnější analýza.
Škoda rovněž je, že autor nezmiňuje vážnější filosofy, kteří byli Kuhnovými souputníky a kritiky, zvláště myšlenkový vývoj Hilaryho Putnama, Edgara Morise, Paula Feyerbenda či o generaci mladšího, ale nesmírně významného Richarda Rortyho.
Publikace je opatřena slovníkem klíčových myšlenek a seznamem doporučené četby. (Bohužel otrocky převzatým z originálu a zaměřujícím se jen na anglicky vydané tituly.) Cenný je zvláště doslov doc. Jiřího Langera z Ústavu teoretické fyziky matematicko-fyzikální fakulty UK. Je vhodně nazvaný jako (Dosti) polemický doslov a pod vtipně formulovaným heslem “sametovost fyzikálních teorií” v mnohém brilantně zpochybňuje nekompromisní kritický osten Kuhnových teorií.
Ziauddin Sardar: Thomas Kuhn a vědecké války
Překlad Jaroslav Vacek
Vydal Triton, 2001 (http://www.triton-books.cz)
Poznámka Pavel Houser: Kuhnovy koncepcemi již dnes nepřijdou zdaleka tak zajímavé jako dříve. Zejména ono přirovnávání vědy k evolučnímu procesu řízenému vlastní logikou je dosti zjednodušené. Biologická evoluce se totiž neřídí svojí nějakou mystickou vnitřní logikou, ale spíše jednoduchou logikou "sobeckých replikátorů" atd.
