Tento text je úryvkem z knihy Václav Cílek: Dýchat s ptáky
Walter Benjamin ve svém „Projektu Arkády“ připomněl, že asfalt byl nejprve používán na chodníky. Stalo se tak někdy kolem roku 1820. O desetiletí později je asfalt běžně dokumentován na chodnících Londýna a Paříže a ještě o něco později v amerických městech. První asfalt byl přirozeného původu, těžil se na Trinidadu, v Alpách a na řadě dalších míst. Hovoříme sice o „asfaltu“, ale ve skutečnosti se jedná o řadu vzájemně odlišných bitumenů různého složení a různého chování. Podobně rozmanitá byla technologie jeho zpracování.
Slovo „makadam“ je podobného původu jako „mekintoš“. První znamená vynález speciálního druhu štěrkové cesty vyvinuté Johnem Loudonem McAdamem kolem roku 1819. Dobrá makadamová cesta byla tvořena třemi vrstvami štěrku – největší kameny byly vespod a směrem k povrchu se jejich průměr zmenšoval. Makadam byl opakovaně proléván velmi řídkou asfaltovou hmotou, tak aby zatekl co možná nejhlouběji a zpevnil spodní vrstvu. Druhé slovo se vztahuje k vodovzdorné tkanině, kterou objevil Charlese McIntosh přibližně ve stejné době (1823). Shodou okolností i McIntosh používal dehet získaný destilací uhlí podobný asfaltu. Byla to taková asfaltová doba. Navíc ve Skotsku hodně prší a cesty jsou tam také proto hrozné.
Asfaltový chodník byl velký, s nadšením přijímaný vynález. Nejenom, že chodcům umožňoval pohodlnou chůzi, ale zároveň město izoloval od škodlivé podzemní vlhkosti (tehdy se ještě věřilo, že nakažlivé nemoci mají svůj původ v parách, které stoupají ze země). Asfalt rovněž tlumil hluk. Silnice dneška se ozývá temným, spojitým bručením, ale ulice 19. století zněla kopyty koní a bubenickými nárazy obručí na kočičí hlavy dláždění. V roce 1961 navrhoval Gordon Cullen, aby se ve městech opět používaly kamenné kostky jen z toho důvodu, aby řidičům naznačily, že zde nejsou vítáni.
Cesta k asfaltové silnici trvala další dvě desetiletí. Asfalt se v létě rozehříval a byl hněten úzkými obručemi kočárů a drožek. Kolem roku 1850 byl asfalt již běžně k vidění v ulicích Berlína a dalších evropských měst. S radostí jej vítali Emile Zola, Gustave Flaubert či Guy de Maupassant jako jedinečný materiál pro promenády. Jejich hrdinové a hrdinky konečně mohli vést zamilované či hořké rozhovory přímo na ulicích, aniž by se rozptylovali obavami, do které louže šlápnou. Asfalt vytvořil prostor pro nový typ sociální interakce – pro městskou a posléze i předměstkou ulici. O něco později asfalt vytvořil ulici jako dětské hřiště. To dnes dávno není pravda, na ulici si již nikdo nehraje s míčem, nikdo zde nekreslí křídou a neskáče „panáka“. Asfalt dal, asfalt vzal.
V letech 1920–1930 vidíme na plakátech italského automobilového klubu nejenom auta, ale také asfalt. Obojí bylo znamením pokroku – moderní dopravní prostředek se přece musel pohybovat po hladkém, bezprašném povrchu. Navíc benzín a asfalt šly dobře dohromady. Asfalt již dávno nebyl těžen v dolech nebo dobýván z asfaltových jezer, ale vznikal jako odpadní produkt při zpracování ropy. Symbióza to byla téměř dokonalá. Určitě z pohledu muže za volantem, méně již z pohledu chodce.
Asfaltované plochy začínaly stále víc patřit autům, a chodec z nich byl vytlačován. V řadě měst automobily původně parkovaly vzadu na dvorku v modernizovaných koňských stájích, ale s tím, jak se automobil stával symbolem prestiže a bohatství, který bylo nutné ukazovat sousedům, přesouvala se parkoviště před budovy. Došlo k něčemu, co Mirko Zardini nazývá nadbytek úspěchu – „an excess of success“. Asfalt se stával součástí nějakého nového bitumenového náboženství modernity. Bláto bylo středověké, dlažba aristokratická, ale asfalt, to bylo to pravé místo pro demokracii a později třídní boj. Do studentů a dělníků se nejlépe střílí na vyasfaltovaných plochách. Opovrhujeme dlaždičem, že je sprostý, ale o asfaltérovi nemáme žádnou říkanku, protože je mužem pokroku. Kde jsou ty doby, kdy si Josip Plečnik, který miloval teplé materiály, jako je keramika, dovolil použít asfaltovou podlahu pro kostel.
V 60. letech 20. století začal být asfalt vnímán jako nepřítel. Omezoval chodce, za horkých dní absorboval sluneční energii a v noci ji vyzařoval, takže z města vytvářel teplotní ostrov. Kde byl asfalt, tráva nerostla. Hladký povrch umožňoval větru nabrat větší rychlost a dál vířit prach a odpadky. Asfaltem pokryté plochy rychle odváděly vodu a zvyšovaly riziko povodní. Asfalt se stal náhražkou za luxusnější materiály, jako je kámen, a byl tak spojován s materiálem chudinských čtvrtí. Zároveň začínal mít větší sémiotickou hodnotu – šly na něj jako na palimpsest chudých malovat přechody a další značky. Značky na asfaltu se pravděpodobně poprvé objevily v Bostonu v roce 1919 při stávce dopravních policistů, kteří se domnívali, že když přestanou řídit dopravu, způsobí chaos. Literární analýza textů na asfaltu ukazuje na jejich nápadnou emoční chudobu a převahu příkazů a zákazů nad pozitivně laděnými sděleními typu „Ó čase velké pyramidy!“
V posledních desetiletích vznikala různá hnutí ničitelů asfaltu, kteří se chlubí, z kolika nehostinných ploch opět nadělali trávníky. Zní to nesmírně přitažlivě – zničit ten ošklivý, šedý asfalt, který je nepřítelem života. Pojďme ale o krok dál. Chci říct dvě, podle mého názoru důležité věci:
Památková péče chrání téměř výhradně budovy, ale bylo by zajímavé na některých místech zachovat historické asfaltové (i jiné) povrchy, protože je v nich kus dějin moderní civilizace, přestože se jedná právě o ten výsek dějin, který nemáme v lásce – vítězství šedosti a automobilismu.
Málo se staráme o estetiku asfaltu, protože jej považujeme za banální a spíš negativní materiál. Když však zvážíme, že asfalt tvoří plošně největší část moderní civilizace, že mu nelze uniknout a že to ani není žádoucí, protože je praktický, pružný a tlumí zvuky, pak je zřejmé, že člověk, který vymyslí nějaký nový asfalt, změní vizuální tvář města a celé civilizace. Asfalt má ještě jednu skvělou vlastnost – dá se jednoduše a dost účinně recyklovat. Bude to aktuální, až zdraží ropa a ropné produkty.
Pokusy co dělat s asfaltem se zatím ubírají dvěma směry. Prvním je barevný nátěr asfaltového povrchu a druhým je použití strukturovaných materiálů – např. kombinace slámy a asfaltu, která se dá použít jako zateplovací omítka. Jinou možnost vidíme na okrajích špatně upravených asfaltových ploch. Na měkčím podloží se vrstva asfaltu rozláme do podoby bahenních prasklin, kterými prorůstá tráva, takže i asfaltový povrch může mít něco z přírody a vsakovat srážky.
Skoro bych řekl, že asfalt má to nejlepší ještě před sebou.
Tento text je úryvkem z knihy: Václav Cílek: Dýchat s ptáky, Dokořán 2008
O knize na stránkách vydavatele
Obrázek: Zdroj Wikipedia, licence GFDL
