Otázka, nakolik je lidská povaha vrozená, do jaké je dána výchovou či co je v silách svobodné vůle, je velmi komplikovaná. Naše vlastnosti jsou ale každopádně do jisté míry výsledkem genů, jsou "zapsány v genech". Jako gen přitom označujeme úsek deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která v drtivé většině dnes žijících živých organismů slouží jako nosič biologické informace.
Celé počítačové odvětví je rovněž o informacích, dokonce se dnes spíše než o počítačích většinou hovoří o "informačních technologiích". A když je DNA dost dobrá pro člověka, není důvod, proč by se nedala použít i jinde. Logickým výsledkem jsou tzv. DNA počítače. Podobně jako DNA se přitom mohou chovat i jiné látky, obecnějším pojmem jsou proto tzv. "počítače molekulární".
Stejně jako můžeme datový soubor zapsat na disketu, uložit na pevný disk nebo vypálit na CD-ROM, lze informaci uložit i do řetězce nukleové kyseliny. Uvádí se dokonce, že do gramu usušené DNA se vejde tolik informací jako na miliony CD-ROMů. Pokud nějakým způsobem DNA modifikujete (třeba "vyštípnete" nějakou část molekuly a nahradíte ji nějakou jinou), informace "zmutuje". Veškeré výpočty pak prostě realizujeme jako sadu určitých biochemických reakcí. Na konci reakčního cyklu dostaneme jako výsledek opět molekulu DNA, její strukturu pak přeložíme do původního jazyka problému (některé části molekuly třeba odpovídají různým číslicím) a máme řešení. V praxi nepracujeme s molekulou jedinou, ale necháme jich reagovat velké množství. Proběhne celá řada reakcí a my potom ve směsi nově vzniklých molekul musíme odhalit "tu pravou".
DNA počítače najdou zřejmě využití tam, kde je potřeba dosáhnout velkého výkonu, třeba při luštění šifer. Těžko si představit, že by měly v dohledné době nahradit běžné PC s textovým editorem a na svém stole je tedy zřejmě hned tak nenajdete. Celá technologie tak do jisté míry konkuruje počítačům kvantovým, pro něž se zatím hledá podobné uplatnění. U obou technologií je rovněž na místě otázka, zda se nakonec podaří překonat praktické problémy spojené s konstrukcí těchto zařízení.
Přesto je však mezi oběma typy minimálně jeden podstatný rozdíl. Molekulární počítače jsou obdobou těch klasických, kde se místo křemíku používá třeba DNA a výpočty se namísto elektrických impulsů realizují jako chemické reakce. Zatímco hlubší porozumění kvantovým počítačům je celkem těžkým oříškem, molekulární počítače jsou v zásadě přátelským světem, přehlédnutelným optikou středoškolské biochemie.
