Může mi někdo laskavě vysvětlit, k čemu je kabel SCART? Rozhodně ne k tomu, aby pasoval do zástrčky. Zdá se mi, že jeho primární funkcí je vyviklat se a spadnout do kejdy starých špaget za televizí, na kterou nikdo nedosáhne.
Pokud ho člověk nějakým zázrakem znovu najde, ocitne se před problémem, jak ho zandat zpátky. Zapeklitý úkol, i kdyby měla televize jen jedinou zástrčku. Jenže dnešní zábavní megasystémy jich vzadu mají tři sta padesát.
Onehdy jsem si zavolal opraváře, a ten za televizí narazil na kolegu, kterého jsem si pozval před dvěma týdny. Chudák pořád zápasil s kabely v marné snaze vykouzlit na telce alespoň nějaký obraz.
Kdysi dávno jsem byl na elektroniku machr, ale dnes jsem už beznadějně ztracen. Takovou moderní televizi prostě normální člověk nenašteluje, a když se vám pokazí satelitní přijímač – jakože se pokazí, co patnáct minut – vlastnoručně ho nespravíte. Musíte zavolat nějaké slečně do Bombaje, která vás přepojí na jinou slečnu ve Skotsku, která vám – a to si nedělám legraci – poradí, abyste vyjmuli dekódovací kartu, párkrát do ní klepli nehtem, a pak znovu zasunuli. Vy poslechnete a satelit stejně nefunguje. A tak musíte zavolat třetího opraváře, ať spojí síly s prvními dvěma, kteří pořád hledají správný SCART.
Doma mám satelit s plnou programovou palbou ve velkém obýváku, kde sleduju domácí kino. V malém obýváku mám pak satelit s ořezanou nabídkou, který je rozvedený do několika dalších místností. Nevím, jak přesně ty rozvody vypadají. Vím ale, že když na ovladači zmáčknu červené tlačítko, telefon v mé pracovně vydá zvláštní krkavý zvuk a přestane fungovat.
Přijde tedy telefonní opravář, vytáhne svůj sonický šroubovák, chvíli provádí nějakou černou magii, a pak odejde a já mám znovu funkční telefon. Ovšem totálně rozhašenou televizi. A když si nechám opravit televizi, pokazí se mi telefon.
Tentokrát ale bez krknutí.
Tentokrát – a to vážně nekecám – mi co tři minuty zazvoní, přesně jako hodinky. Ve dne v noci. Jak je to možné? Co je to za svět, kde televize volá telefonu 480 krát za den? A nikdo s tím nic nezmůže.
Moc bych si přál, aby to byla jen žertovná nadsázka. Jenže není. Jakmile člověk, který mi přišel opravit velký satelit ve velkém obýváku, odešel, spadl mi malý satelit ve všech ostatních místnostech. Jakmile odešel člověk, který mi opravil malý satelit, umřely mi všechny televize v prvním patře, a poté, co někdo spravil ty, začalo domácí kino ve velkém obýváku ukazovat jen modré a fialové pruhy. Zavolat dalšího opraváře nebylo jen tak, protože telefon v jednom kuse klábosil s televizí. Zkrátka si nepamatuji, jestli mi kdy fungovaly všechny televize a všechny telefony naráz.
Jo, málem jsem zapomněl – pro případ, že se nám pokazí velký satelit, jsme nedávno přihodili na pyramidu sestávající z DVD přehrávače, zesilovače, projektoru, PlayStationu a hi-fi ještě DVD rekordér. To dělá celkem šest dálkových ovladačů, přičemž každý z nich má alespoň dvacet tlačítek. Fajn. Ale když člověk pár z nich náhodou přisedne, nikdy už nezjistí, na kterých co zmáčkl a jak to napravit.
Může akorát bodat prstem naslepo, procházet rozličná menu a podmenu, až se nakonec v elektronickém bludišti dočista ztratí a nezbude mu, než znovu zavolat opraváře, který už přijede minimálně v Maybachu.
Nebo si vezměte naši kuchyň. Není to tak dávno, kdy to byla prostá místnost vybavená prostým náčiním. Hrnce. Dřez. Příbory. Sporák. Věci, se kterými by si poradil i pračlověk z jeskyně.
To už ale neplatí. Dnes nám kuchyň slouží coby nabíjecí místnost. Doslova přetéká nabíječkami na několik GameBoyů, na všechny naše mobily, digitální foťáky a rozmanité kuchyňské spotřebiče, které ani nepotřebujeme, ani nepoužíváme. Nedávno jsem tam zavítal a napočítal celkem osmatřicet nabíječek – osmatřicet! A všechny jsou tak navzájem propletené, že už není poznat, která patří k čemu. Onehdy jsem chtěl vdechnout trochu života svému umírajícímu mobilu a hodinu jej marně pěchoval do nabíjecí kolébky od foťáku, který jsme ztratili před třemi lety.
Čekal jsem, že alespoň ve své pracovně si usnadním život, když si pořídím bezdrátový internet a bezdrátovou klávesnici. Zlaté oči. Mám tam třiadvacet spotřebičů, které potřebují třiadvacet zásuvek a každý z nich musí být navíc propojený se všemi ostatními. To je 520 elektrických šňůr, což při průměrné délce 2 metry dělá celkem kilometr zauzlené kabeláže.
Jeremy Clarkson: Na plný plyn
Dokořán 2011
O knize na stránkách vydavatele
Poznámka: Ukázka je netypická, kniha pojednává převážně o automobilech
