V blízké budoucnosti bude také možné bezpečně surfovat po webu pomocí kontaktní čočky během řízení vozidla. Dojíždění do práce už nebude taková hrozná otrava, protože auta se budou řídit sama. Již nyní ujedou auta bez řidičů stovky mil s použitím GPS, jež určí jejich polohu na metr přesně. Agentura Pentagonu
zvaná DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) sponzorovala soutěž nazvanou DARPA Grand Challenge, a vyzvala laboratoře, aby vyslaly auta bez řidičů do závodu napříč Mohavskou pouští. Cena pro vítěze byla jeden milion dolarů. Bylo to pokračování dlouhé tradice agentury DARPA, která financuje riskantní, avšak vizionářské projekty.
(K projektům, které Pentagon vyvíjel, patří internet, určený původně pro spojení mezi vědci a vládními představiteli během jaderné války a po ní, a systém GPS, určený původně k navádění mezikontinentálních střel. Obojí však bylo po skončení studené války odtajněno a předáno veřejnosti.)
Soutěž začala neslavně roku 2004, kdy ani jedno z vozidel bez řidiče nebylo schopno ujet 150 mil těžkým terénem a projet cílovou páskou. Robotická auta se buď porouchala, nebo ztratila. Avšak další rok ještě obtížnější trať dokončilo pět vozidel. Musela projet po silnicích se stovkou ostrých zatáček, třemi úzkými
tunely a po cestách s prudkými svahy po obou stranách.
Někteří kritici tvrdili, že robotická vozítka mohou možná jezdit po poušti, avšak nikdy v městském provozu. DARPA tedy vyhlásila roku 2007 ještě ambicióznější městský projekt Urban Challenge, kdy robotická vozidla musela za méně než šest hodin projet děsivou stokilometrovou trať v simulovaném městském provozu.
Auta se musela řídit všemi pravidly silničního provozu, vyhýbat se ostatním robotickým autům a zvládnout křižovatky. Tuto soutěž úspěšně dokončilo šest týmů a první tři získaly ceny dva miliony, jeden milion a půl milionu dolarů.
Pentagon usiluje o to, aby k roku 2015 byla celá třetina pozemních sil USA autonomní. V takovém případě by tato technologie mohla zachraňovat lidské životy, protože v poslední době byla většina amerických ztrát způsobena silničními minami. V budoucnu nebudou mít mnohá americká vojenská vozidla vůbec žádného řidiče. Pro spotřebitele by to však mohlo znamenat auta, jež sama jedou na stlačení tlačítka, zatímco řidič pracuje, odpočívá, obdivuje krajinu, dívá se na film nebo prohlíží internet.
Měl jsem sám možnost jet v takovém voze v rámci pořadu televize Discovery Channel. Byl to elegantní sportovní vůz, upravený techniky z North Carolina State University na vůz plně autonomní. Jeho počítače měly výpočetní výkon šesti PC. Bylo trochu obtížné do něj nastoupit, protože uvnitř bylo dost těsno. Všude
byly složité elektronické součásti zaplňující sedadla i řídící desku. Když jsem vzal za volant, všiml jsem si, že ho zvláštní gumové lanko spojuje s motorkem, pomocí kterého počítač otáčel volantem.
Otočil jsem klíčkem, sešlápl plyn a vyjel na silnici. Pak jsem přepnul vypínač a předal tak řízení počítači. Sundal jsem ruce z volantu a auto jelo samo. Plně jsem mu důvěřoval, počítač nepřetržitě prováděl malé úpravy prostřednictvím gumového lanka na volantu. Zpočátku bylo trochu strašidelné sledovat, jak se
volant a plynový pedál samy pohybují. Připadalo mi, jako by auto ovládal neviditelný řidič nebo duch, po chvíli jsem si na to však zvykl. Odpočívat v autě, jež jelo samo s nadlidskou přesností a obratností, bylo za chvíli vlastně zábavné. Mohl jsem jen sedět a užívat si jízdy.
Srdcem auta bez řidiče je systém GPS, jenž umožňuje počítači určit polohu s přesností asi na metr. (Někdy, jak mi řekli technici, je systém GPS schopen určit polohu auta na několik centimetrů.) Systém GPS sám je zázrakem moderní techniky.
Každá z 32 družic GPS obíhajících zemi vysílá určitou rádiovou vlnu, již zachycuje přijímač GPS v našem autě. Signál z každé družice je lehce zkreslený, protože každá obíhá po poněkud jiné dráze. Toto zkreslení se nazývá Dopplerův jev. (Například rádiové vlny se stlačí, jestliže se družice pohybuje směrem k nám, a natáhnou, když se pohybuje od nás.) Srovnáním lehkých zkreslení frekvencí od tří nebo čtyř družic může počítač v autě přesně určit naši polohu.
Auto mělo i radary v náraznících, takže bylo schopno zaznamenat překážky. To bude v budoucnosti zásadní, každé auto automaticky podnikne nouzová opatření, jakmile zjistí hrozící nehodu. Dnes zahyne v USA v dopravních nehodách každý rok téměř 40 000 lidí. V budoucnu by výraz „dopravní nehoda“ mohl z jazyka postupně vymizet.
Také dopravní zácpy by se mohly stát věcí minulosti. Ústřední počítač napojený na vozy bez řidiče bude umět sledovat pohyb každého auta po silnici. Pak snadno zaznamená dopravní zácpy a překážky na dálnicích. Při jednom pokusu, provedeném severně od San Diega na silnici I 15, byly na vozovce umístěny čipy, takže ústřední počítač mohl pohyb vozů po silnici sledovat. V případě dopravní zácpy převezme počítač řízení a umožní plynulý pohyb dopravy.
Auto budoucnosti bude schopno postřehnout i jiná nebezpečí. Tisíce lidí zahynuly nebo byly zraněny při nehodách, když řidič usnul, zvláště v noci nebo během dlouhých jednotvárných jízd. Dnes mohou počítače sledovat vaše oči a za znamenat charakteristické příznaky usínání. Počítač je pak naprogramován tak, že vydá nějaký zvuk a vzbudí vás. Když toto selže, převezme řízení vozu počítač.
Počítače též umějí rozpoznat přítomnost nadměrného množství alkoholu v autě, a to by mohlo omezit ty tisíce smrtelných nehod, které alkohol každý rok způsobí.
Přechod k inteligentním vozům nenastane okamžitě. Zpočátku budou těchto vozidel využívat vojáci a přitom se odstraní nedostatky. Pak vstoupí robotická auta na trh, přičemž se nejprve objeví na dlouhých nudných dálnicích. Pak se objeví na předměstích a ve velkých městech, avšak řidič bude vždy mít možnost v případě potřeby změnit rozhodnutí počítače. Nakonec nebudeme chápat, jak jsme bez nich mohli žít.
Tento text je úryvkem z knihy
Michio Kaku: Fyzika budoucnosti – Jak bude věda do roku 2100 utvářet lidský osud a náš každodenní život
Argo a Dokořán 2013
O knize na stránkách vydavatele
