Když se měla s Jupiterem srazit kometa Shoemaker-Levi, bylo to poprvé, kdy lidé srážku tak velkého tělesa s některou z planet Sluneční soustavy předpověděli. Ještě než k oné památné události došlo, řada týmů začala prověřovat teorie a sestavovat modely, jak asi ona srážka skončí. Porovnání modelové situace se skutečností je totiž pro tyto modely nejlepším kalibračním nástrojem.
Nejlépe se trefil Mac Low z Chicagské univerzity, který předpověděl mnohem mělčí kráter a mnohem větší výbuch než většina ostatních. Vsadil totiž na matematickou teorii "modelu lívance", podle které se těleso při průniku atmosférou zploští natolik, že se výrazně zpomalí. Skutečně k tomu došlo a my jsme mohli sledovat opravdu gigantickou explozi, která určitě poznamenala i takového obra, jakým Jupiter je. Lowův model, který tak úspěšně předpověděl následky srážky komety s Jupiterem, může být využit samozřejmě i pro výpočty srážek velkých těles se Zemí nebo jinými planetami. I když se v dohledné době srážka naší planety s velkým tělesem nečeká, máme k dispozici nástroj, kterým lze odhadnout případné důsledky takové katastrofy.
Přestože prozatím není zcela jasné, proč řada pulzarů "bliká" tak rychle, nic nebrání tomu, aby byly nalézány stále další a další. Dochází k tomu ve spolupráci obřího rádiového teleskopu v Arecibu (průměr antény 300 m) s počítačem Cray. Zatímco teleskop zachytává a zaznamenává všechny rádiové signály přicházející z určitého místa ve vesmíru, počítač musí tyto signály prozkoumat a objevit v nich pravidelně se opakující pulzy. A musí být opravdu pečlivý, protože ty nejrychlejší pulzary, o kterých prozatím víme, kmitají frekvencí 1,5 milisekundy. Jejich hledání přitom není jen zábavou. Tyto vesmírné majáky pomáhají poodhalovat stále další a další roušky, do kterých je dosud nám známý vesmír zahalen.
Velmi silné sluneční bouře ovlivňují elektromagnetické vlny na naší planetě, a tím i všechny radiokomunikační prostředky. Mohou také poškodit elektrická vedení, a tím připravit lidi o přísun energie. Pod jejich vlivem jsou dokonce z oběžných drah sráženy drobnější družice, které tak předčasně zanikají v atmosféře. Aby bylo možno včas se na takové bouře připravit, vznikl projekt zaměřený na jejich včasné předpovědi. Pokud se příslušní lidé dozví o blížící se sluneční bouři včas, mohou zabránit zbytečným výpadkům a škodám. Počítačový model vychází z dosavadní sluneční aktivity a na základě aktuálních údajů odhaduje, jakým směrem se bude naše hvězda projevovat v nejbližší době. I když složité rovnice a objemné databáze dávají zabrat i těm nejvýkonnějším superpočítačům, s rostoucím výkonem těchto strojů lze všechny odhady postupně zjemňovat. Současně bude možno prodlužovat dobu předpovědí, i když v tomto ohledu bude postup pravděpodobně pomalejší. Alespoň pokud vezmeme v potaz současnou situaci s předpověďmi počasí na Zemi.
Počítačově jsou zpracovávána i data z Hubblova orbitálního dalekohledu, jehož hlavním úkolem je co nejpřesnější určení Hubblovy konstanty. Tým z Pasadeny je jedním z těch, které již 8 let sledují rozpínání vesmíru, z jehož rychlosti lze odvodit velikost této konstanty. Ta byla pasadenským týmem vypočtena na 70 km/s/Mpc (tedy galaxie vzdálená od nás 1 megaparsek se od nás vzdaluje rychlostí 70 km/s). To by znamenalo, že vesmír je starý zhruba 12 až 13,5 miliardy let a že se — s ohledem na množství hmoty v něm — nikdy nepřestane rozpínat. Odhad stáří našeho vesmíru se tak výrazně zpřesnil, protože dosud se tento údaj pohyboval v rozmezí 10 až 20 miliard let. To bylo navíc v rozporu s odhadovaným stářím nejstarších hvězd, které by byly v některých případech paradoxně starší než vesmír, jehož součástí jsou.
