Stádo výkonných superpočítačů je ustájeno v Amesově výzkumném středisku NASA v Kalifornii. Jedná se o různě silné stroje specializované povětšinou na paralelní zpracování a na výpočty v pohyblivé čárce, které řeší složité aerodynamické rovnice, a tím umožňují testovat konstrukci nových vzdušných i vesmírných plavidel, která existují jen jako počítačové modely. Podle zadaného úkolu nabízejí několik řešení jednoho konkrétního problému. Mohou navíc na základě těchto několika variant pokračovat ve vývoji všemi možnými směry, čímž ještě více usnadní rozhodování při výběru toho kterého prvku. I když strojový čas superpočítače není zrovna nejlevnější, je tento postup většinou méně nákladný než tradiční zkoušky se zmenšenými hmotnými modely v aerodynamických tunelech.
Počítače všech druhů jsou využívány při výzkumu vesmíru za pomoci automatických plavidel. S ohledem na potřebu spolehlivosti, omezené zdroje energie a nepříznivé podmínky mimo ochrannou atmosféru Země se však většinou jedná o méně výkonné přístroje, zhusta úzce specializované, které k plnění zadaného úkolu plně postačují. Postupně se — zatím u menších projektů, které mají omezené finanční prostředky — začínají využívat principy neurálních sítí, které se dokážou lépe přizpůsobovat měnícím se podmínkám a které si umí poradit i s poruchou některé části počítačové inteligence. Protože informační technologie se na Zemi vyvíjejí opravdu překotně, není zřejmě daleko doba, kdy bude možno sestavit mozek družice jen ze součástek koupených v počítačovém obchodě.
Internet již dospěl i mimo naši planetu. Prozatím ještě zůstává na oběžné dráze, brzy se ale asi dočkáme i propojení s dalšími planetami Sluneční soustavy nebo dokonce se sondami směřujícími za její hranice. První umělou oběžnicí s vlastní internetovou adresou (kterou konkrétně, to bohužel neznám, a i kdybych ji znal, předpokládám, že přístup k ní bude omezen jen na vybrané jedince, aby nebyl sputnik zahlcován tisíci přístupů nadšenců z celého světa) je UoSAT-12, vybavená 4 vstupními krátkovlnnými kanály o kapacitě po 9 600 Kb/s a jedním výstupním kanálem pro posílaní dat o kapacitě 1 Mb/s. Využití internetového protokolu umožňuje jednoduché zapojení do sítě bez nutnosti využívat nákladná speciální zařízení.
Protože se UoSAT-12 pohybuje na nízké oběžné dráze, může dokonce k určování polohy využívat GPS, což ještě více snižuje náklady na její vybavení. Další úsporu představuje možnost synchronizace času po Internetu, takže odpadá nutnost velmi přesných palubních hodin. Stačí v podstatě běžné počítačové hodiny, které si v pravidelných intervalech srovnávají krok s pozemskou stanicí. Jak je vidět, lze na oběžnou dráhu vyslat v podstatě běžný internetový server s webovou kamerou doplněný o několik vědeckých přístrojů. Principy Internetu jsou natolik otevřené a pružné, že zaručí i dostatečnou spolehlivost spojení umělého tělesa s pozemní základnou.
