1. díl: Příběh bitevních lodí (1)
2. díl: Příběh bitevních lodí (2): Bismarck a Tirpitz
Byla to tvrdá potvora s pancířem 20 cm silným na méně důležitých místech a 55 cm tam, kde na tom záleželo. Ve skutečnosti samotné její pancéřování vážilo víc než druhá největší bitevní loď na světě celá. A to byl její raison d’être – účel, k němuž ji postavili. Poplašit, šokovat a vyděsit.
My měli loď jménem Invincible (Neporazitelná). Ta jejich opravdu byla.
Byla jako další japonský ostrov s 1 147 vodotěsnými komorami. Byla tak obrovská, že se na ni vešlo sedm letadel. A navzdory celé této velikosti a váze si to dokázala hasit rychlostí 27 uzlů (50 km/h). Rychleji, než většina moderních vodních skútrů.
Jo, a na ochranu proti útoku ze vzduchu, když měla plné ruce práce s drcením hlavního nepřítele na malé kousky, měla 141 protileteckých děl.
Ale to je jen předkrm v porovnání s jejími hlavními děly ráže 460 mm, která byla prostě gigantická. Každé z nich dokázalo vypálit střelu o hmotnosti 1,3 tuny do vzdálenosti 40 kilometrů. Jo, je to tak. 1,3 tuny a 40 kilometrů. A loď jich měla devět.
Britové jednou namontovali dělo této velikosti na křižník Furious. Ale nemohli se zbavit pocitu, že to nadělá víc škody lodi, ze které se střílí, než té, na kterou budou mířit.
Jeden člen posádky vzpomínal na zkušební střelby takto: „Myslím, že to mělo dostřel 48 kilometrů a pochybuji, že by se to kdy mohlo strefit, ale rozhodně to bylo velkolepé. Zpětný náraz byl ohromný. Pokaždé, když se střílelo, jsem si ve své kabině připadal jako při sněžné bouři, jenom místo sněhových vloček tam poletovaly hlavičky nýtů, ustřižené ze stropu a příček.“
Jinými slovy: jediné 460 milimetrové dělo trhalo Furious na kusy pokaždé, když se z něj vystřelilo. A nezapomeňte, že Jamato jich měla devět. DEVĚT!
Jednou jsem stál vedle tanku, který vypálil svou bídnou malou střelu, a ta rána mě málem porazila. Bůhsámví, jaké by to bylo, kdyby chlouba japonského námořnictva někdy bývala byla vypálila ze všech hlavních děl najednou. Slyšeli bychom to burácení na druhé straně světa. Přihnaly by se tsunami a hurikány. Bylo by to biblické. Skutečná, opravdová zuřivost, která poltí oceány. A ještě o kousek víc.
A jaký asi musel být zpětný ráz, když v hlavni vybuchlo dvanáct tun prachové náplně? Postavili ji sice loděnice Mitsubishi, ale i při jejich legendární kvalitě výroby je těžké si představit, jak to mohla vydržet.
A pak tu byl muž, který této strašlivé palebné síle velel, admirál Jamamoto, muž, který neměl rád válku. Byl zvěčněn ve filmu Tora! Tora! Tora! A pak ještě v Pearl Harbour, jako starý mudrc, který prohlásil: „Obávám se, že se nám jen podařilo probudit spícího obra.“
Ani bitevní lodě neměl rád, neboť si uvědomoval, že i když možná dovedou nepřítele docela zaměstnat, k boji se příliš nehodí, protože mají jednu chybu: stojí moc peněz.
A opravdu, jeho obrovská svěřenkyně se ve válce nikterak zvlášť nevyznamenala, neboť křižovala Tichý oceán a většinou se zdržovala v bezpečné vzdálenosti od míst, kde by mohla přijít k úrazu. Její triumfální chvíle, moment její hvězdné slávy, přišel 7. dubna 1945 během operace Ten Go. Cílem operace bylo loď zničit a naplánovali ji sami Japonci.
V této chvíli už byla válka ztracena. Ozbrojené síly USA dosáhly Okinawy a Jamato byla poslední velká loď, která Japoncům zbyla. Proto dostala pohonné hmoty jen na cestu tam a vyslali ji na sebevražednou misi proti postupujícím Američanům.
Američané věděli, že je na cestě, a také už poznali, jak nebezpečné mohou být nálety kamikaze. Proto brali hrozbu vážně a vyslali proti ní na 400 letadel. A kdyby se to nepovedlo, bylo zde v pohotovosti ještě šest bitevních lodí.
Během války už Američané Jamato jednou torpédovali, ale nic se jí nestalo. Také ji bombardovali, ale s ještě menším účinkem. Už se seznámili i s těmi gigantickými děly, takže moc dobře věděli, že nebude snadné ji zastavit. Ale ani v nejdivočejších snech si nedokázali představit, kolik toho tato opravdu úchvatná loď může vydržet.
Letouny z letadlových lodí velice rychle vyřadily malé doprovodné lodě a během příští hodiny zasáhly hlavní cíl šokujícím počtem dvaceti torpéd. A ona plula dál a pořád střílela ze svých 141 protiletadlových děl. Teprve poté, co ji zasáhlo sedmnáct těžkých pum, obrátila se na levý bok a explodovala. Pod hřibovitým oblakem o výšce 300 metrů se nejúžasnější loď v dějinách rozlomila na dvě části a potopila v hloubce 300 metrů.
Brzy po válce začali lidé silně pochybovat o účelnosti dreadnoughtů. Velmi málo jich skončilo pod palbou jiných bitevních lodí a počet lodí, které se jim podařilo potopit, byl minimální. Používaly se k bombardování pobřežních opevnění, ale upřímně řečeno, letadlové lodi byly na tuhle práci mnohem lepší.
A tak se novými vlajkovými loďmi válečného námořnictva staly letadlové lodi.
Poslední britská bitevní loď, HMS Vanguard, byla vyřazena z aktivní služby v roce 1960, zatímco Američané se srdnatě drželi až do roku 1998, než přeměnili poslední, USS Missouri, na plovoucí muzeum na Havaji. Dnes už není v aktivní službě žádná.
Považuji to za smutné, protože jsem byl na letadlové lodi třídy Nimitz. A ačkoli vím, že její jaderná elektrárna potřebuje doplnit palivo jen jednou za tisíc let, její letouny dosáhnou na cíle mnohem vzdálenější, než kam dostřelí děla bitevní lodi, a na moři udělá 33 uzlů, je to přece jen tak trochu hovado. A k tomu ošklivé.
A z toho nemůžete bitevní loď nikdy obvinit, obzvláště ne Jamato.
Někteří budou možná tvrdit, že stroj vymyšlený jen na zabíjení nelze nazvat krásným. Možná velkolepým, snad i úchvatným. Ale krásným ne. Na druhé straně ale každý musí uznat, že se bitevní lodě za své krátké kariéry, pouhých 90 let, ukázaly být mimořádně neúčinným strojem na zabíjení. Méně účinným než téměř všechny válečné stroje v historii. Jediné, co kdy dovedly, bylo plavit se po oceánech a poskytovat dobrý pocit lidem, kteří si za ně zaplatili.
A proto je považuji za krásné a Jamato za nejkrásnější z nich.
Tento text je úryvkem z knihy
Jeremy Clarkson: Vím, že máš duši – Stroje, které milujeme
Dokořán, 2010
O knize na stránkách vydavatele
Úvodní obrázek: bitevní loď Jamato v roce 1941, zdroj obrázku Wikipedia, licence public domain
