V řadě rozvojových zemích je vysoká dětská úmrtnost. Aby se snížila, dovážejí sem charitativní organizace např. inkubátory. Problém je v tom, že toto úsilí není příliš efektivní. Ukázalo se, že již pouhých pár let po instalaci je většina inkubátorů vyřazena z provozu.
Příčina tohoto jevu je celkem triviální. Chybí zde náhradní díly a ještě více chybí lidé, kteří by měli potřebné know how k tomu, aby provedli opravu – třeba ani nerozumí jazyku doprovodných manuálů. Tak třeba po vlně tsunami, která v roce 2004 zasáhla jihovýchodní Asii, obdrželo indonéské město Meulaboh 8 inkubátorů. V roce 2008 navštívil město Timothy Prestero, profesor MIT, a zjistil, že žádný z nich už nefunguje. Na vině byla především přepětí v místní elektrorozvodné síti a vysoká místní vlhkost.
Bostonský lékař Jonathan Roster si ve stejné době povšiml zvláštního jevu. V některých městech v rozvojových zemích se postupně rozbíjí veškerá technika a nemá ji kdo opravovat. Fungovat přestává klimatizace, televizory i notebooky. Výjimkou však jsou automobily, které místní lidé dokáží opravovat často i na koleně a bez originálních náhradních dílů. Prestero proto od Rostera dostal radu, aby i inkubátory do rozvojových zemích byly dodávány seskládané z maxima součástek používaných i v automobilech. Není zatím jasné, zda tento přístup bude fungovat, ale údajně by mohl…
Co je ale zajímavé, proč tohle platí zrovna pro automobily? Snad jich je v každém městě (na rozdíl od dejme tomu notebooků) dost na to, aby se někomu vyplatilo se tím zabývat? Nebo je příčina čistě technická, že se dají snáze rozebrat a zase složit (což ale pro moderní vozy plné elektroniky také neplatí…)?
Zdroj: Steven Johnson: Where Good Ideas Come From, River Head Books, New York 2010
