O jiných postupech viz také článek DNA jako základ miniaturních skládaček
Stávající postupy, například rentgenová litografie a nanoimprinting, fungují dobře pro vytváření dvojrozměrných struktur a již se používají pro výrobu čipů nebo zařízení typu MEMS. Právě už hotové, pomocí litografie v podstatě rutinně vyráběné 2D struktury se staly základem pro další postup vědců z MIT. Jako výchozí materiál zkoušeli použít destičky z křemíku, nitridu křemíku nebo polymerů.
Tým z MITu, který vedl George Barbastathis, uvádí, že existuje celá řada metod, jak lze při vytváření 3D struktur postupovat. Jednou možností je obohatit povrch o kov, nejčastěji chróm; v tomto místě se pak působením vnější síly vytvoří ohyb. Jinou cestou je bombardování povrchu vysokoenergetickými heliovými ionty, které poruší na definovaných místech jeho soudržnost a materiál se pak po odstranění z podložky ohne sám. Jako třetí možnost se nabízejí zlaté drátky vetkané do povrchu destičky. Poté jimi necháme protékat elektrický proud a při působení vnějšího magnetického pole vznikne Lorenzova síla, která vytvoří požadovanou strukturu.
Každá z těchto metod má svá omezení, první například prozatím nedokáže vytvořit závity smyček ani pravé úhly. Poslední metoda dovoluje naopak vytvořit v podstatně libovolnou 3D strukturu, byť je obtížné řídit její vznik – není k dispozici žádná fyzická matrice. Právě tento postup by se ale brzy mohl významně uplatnit v nanoelektronice, protože umožňuje sestavit např. miniaturní motory či kondenzátory nebo jiná vinutí cívek.
Zdroj: Physorg.com, ScienceDaily
Video z YouTube ukazuje, jak se 2D „listy“ z polymeru skládají do do tvaru krychle. Sestavení řídí magnetické pole. Aby na ně polymery reagovaly, jsou protkány zlatými drátky, jimž protéká elektrický proud.
Obrázek: Nader Shaar
