Vědci zkonstruovali robotický model zemní veverky, která je v Kalifornii občas kořistí místních chřestýšů – zejména mláďata, útok hada na dospělé jedince bývá naopak obvykle neúspěšný.
Veverka se při setkání s chřestýšem většinou lehce přikrčí, začne mávat ocasem a její ocas zvýší teplotu. Na takto se chovající zvířátko chřestýš obvykle nezaútočí – a pokud ano, většinou bezvýsledně.
Otázka zní: Jak chřestýš vlnící se ocas zaznamenává? Může to být jak zrakem (chřestýš nevidí příliš dobře, ale pohyb vnímá) nebo teplem (chřestýš „vidí“ v infračervené oblasti). A za další, jak vlastně chřestýš mávání ocasu interpretuje?
Robotickou veverku sestrojil Sanja Joshi z katedry mechanického a leteckého inženýrství University of California v Davisu. Ohřívání a mávání ocasem zde fungovalo nezávisle na sobě, takže oba mechanismy bylo možné sledovat a vyhodnotit odděleně.
Model dokázal chřestýše oklamat, považoval ho za živý, alespoň to ukazuje následující video; v jednom případě došlo k útoku a na maketě byly zjištěný i stopy jedu. Z experimentu má vyplývat, že had reaguje přednostně na pohyb ocasu, v takovém případě nezaútočí.
Zdroj: New Scientist, Physorg.com
Video z YouTube
Poznámky:
– Subjektivně se mi zdá, že z videa může vyplývat leccos… Otázka: Mávající ocas možná i mate chřestýšovo „termovidění“? Nebo prostě podle toho identifikuje tvora, na kterého zřejmě nemá smysl útočit, rozlišuje dospělého jedince a mládě, které třeba mává ocasem jinak? (snad i mávání jako deklarované upozornění na sebe sama/strategie hendikepu?)
– Pokud trochu zapátráte, zjistíte, že zemní veverky se chovají také jako domácí mazlíčci.
Obrázek: ilustrační, zmije.
