Z historie českých rybníků: nejen kapři, ale i pstruzi

Biologie |

Vznik rybníků si spojujeme hlavně s Rožmberky, nicméně rybníky u nás ve velkém vznikaly už mnohem dříve. Možná už v mezolitu. Techniky se postupně stávaly značně sofistikované...




Vznik rybníků si spojujeme hlavně s Rožmberky a 16. stoletím, nicméně rybníky u nás ve velkém vznikaly už mnohem dříve. Od konce 10. století se rybníky běžně uvádějí v různých darovacích a převáděcích listinách jako součást nemovitého majetku. Ve 14. století se tempo zakládání nových rybníků výrazně zvýšilo a tento trend kopíroval např. zakládání nových vinic – šlo tedy o příklon k dosud méně typickým, avšak výnosnějším formám hospodaření.

Poptávku po rybách umocňoval fakt, že se jednalo o postí jídlo. Největší oblibě se těšil kapr, protože rychle přibýval na váze a mohl být proto relativně levný. Rybníkářství samozřejmě neznamenalo, že se ryby přestaly lovit v řekách, často za pomoci velmi důmyslných pastí budovaných např. jako součást jezů. Množstvím vylovených ryb ale řeky nemohly rybníkům konkurovat.

Technologie chovu kaprů se měnila. Zpočátku se po vytření plůdek nechával v rybníce s původními rybami, v tom případě se však začalo rychle nedostávat potravy. Kapřím rybníkům škodily plevelné ryby, proti nimž se občas nasazovaly štiky – zde však existovalo riziko, že sežerou také kapry, alespoň jejich plůdek. Od 15. století se proto plůdek přemisťoval do jiného rybníka. Do tržních rozměrů kapři dorůstali po třech letech, mezi rybníky proto existoval „cyklus“ ne nepodobný různým trojpolním apod. hospodářstvím.

V 16. století začal být tento systém ještě důmyslnější, kapři se v průběhu svého života přemisťovali dvakrát (rybníků se říkalo postupně třecí-trdelní, výtažní a násadní), v každém rostli dva roky. Vždy po 2 letech pobytu kaprů se rybník na rok zatravnil nebo se zde nechalo růst obilí. Celý tak systém vyžadoval pokročilý management.

Zajímavé je, že existovaly i rybníky pro chov pstruha. Ten ovšem vyžaduje chladnou, rychle proudící a dobře okysličenou vodu. Rybník se pstruhy proto vyžadoval péči. Měl být hlubší, aby se voda tak rychle neprohřívala. Kolem stromy, které by v létě stínily. Na dno se dávalo písek a štěrk, břehy se vykládaly kamením, v nichž si pstruzi nacházely úkryty (opět hlavně před vedrem). V létě se do rybníků někdy dokonce i přisypával led. Pstruhovým rybníkem také voda musela neustále protékat. A pstruhy bylo navíc třeba krmit masem, aby se nepožírali navzájem – buď kuchyňskými odpadky, nebo jinými rybami, třeba právě kapřím potěrem. Vyšlo to tedy celkem draho, pstruh byl ovšem jídlem luxusním, který nemohl chybět na šlechtických hostinách.

Zlatý věk českého rybníkářství skončil v důsledku třicetileté války.

 

Zdroj: Jindřich Francek: Lovecká vášeň v proměnách staletí, Havran 2008

 

Poznámky: Zásahy do krajiny pomocí úprav vodních toků mohou předcházet dokonce i vznik zemědělství. Tak jakousi usedlou formu „rybníkářství“ provozovali i někteří australští domorodci (Zemědělství před zemědělstvím). Možná se podobné úpravy až „chov ryb“ s přenášením plůdků prováděly i ve středoevropském mezolitu (Pokus o rehabilitaci mezolitu).

 

Obsese půsty v ruské církvi vedla také ke vzniku obliby kaviáru (Kde se vzal kaviár?).

 

Mimochodem, jihočeské rybníky fungovaly i jako hráz proti turecké expanzi (Co by, kdyby… roku 1683 Turci dobyli Vídeň).

 








Související články




Komentáře

30.07.2014, 13:48

.... áëàãîäàðåí!...

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.