Student World

Daniel Rokhsar z University of California, Berkeley nyní publikoval v Nature hrubý náčrt genomu mořské houby Amphimedon queenslandica. Soudí, že geny, které jsou odpovědné za mechanismus dělení buněk v mnohobuněčném organismu, jsou tytéž, které brání rakovinnému bujení – tedy tomu, aby se buňka chovala sobecky a dělila se „jak chce“. A následkem jejich narušení je pak rakovina.

Vědci analyzovali asi 100 genů, jejichž mutace hrály nějakou roli v lidských nádorech, a u mořských hub našli 90 z nich. U hub byly taktéž nalezeny geny odpovědné za buněčnou sebevraždu (Jak vzniká rakovina).

Zdroj: ScienceDaily

Viz také: Trocha zoologické posedlosti a vznik mnohobuněčných živočichů

Poznámky:

– O „rakovině“ či „nádorech“ hovoříme i u rostlin. Je to něco principiálně jiného? Nebo je zde stále vazba s mnohobuněčností?

– Za ochranu proti rakovině se někdy pokládá sexuální rozmnožování (Sex jako obrana proti rakovině?). Objevilo/změnilo se právě u mořských hub? A jak je to s dalšími nezávisle vzniklými formami mnohobuněčných, jejich rozmnožováním a rakovinou?

– Chápeme-li rakovinu jako zvrhlou buňku v mnohobuněčném organismu, pak je ovšem jasné, že se těžko mohla objevit u jednodušších organismů, než jsou mořské houby. Není to tedy celé prostě tautologie?

– A jak je to u organismů, které se opět vrátily k jednobuněčnosti? (Např., pokud to tedy stále platí, kvasinky se pokládají za druhotně zjednodušené mnohobuněčné houby – (klasické houby, ne houbovce)).

– Jak je to s příslušnými geny u organismů, o nichž se, ať už právěm či neprávem, traduje, že rakovinou netrpí (žraloci)?

autor Pavel Houser